Jako ta pověstná arabská plachetnice dokážou američtí *SHELS proplouvat mezi různými žánry, aniž by jejich hudební bárka vykazovala známky nečekaného a nepříjemného vychýlení. Až z těch všech vlivů a míchanic jde někdy hlava kolem, ale světe div se, jejich nadmíru pestrá zvuková malba drží krásně pohromadě a dokáže si hlasitě říct i o zapojení posluchačovy obrazotvornosti. Téměř hodinu trvající nahrávka „Sea Of The Dying Dhow“ plná různých nálad a emocí je velmi příjemným překvapením minulého roku a přináší navíc další oživení do ještě stále se rozvíjejícího post-rockového žánru.

I když bych v tomto případě škatulkoval jen velice nerad, neboť zařazení tohoto propletence všemožných žánrů je velice těžké. Stačí se zaposlouchat hned do úvodní „The Conference Of The Birds“, jejíž transformace z příjemného cajdáčku v monstrózní finále, podpořené trumpetovým sólem, patří zároveň i k nejsilnějším momentům celé sbírky. Práce s protikladnými náladami připomene především starší ISIS, ale na těch (naštěstí) koncepce „Sea Of The Dying Dhow“ nestojí. *SHELS sice rovněž pracují s motivem střídání „dne a noci“, ale dělají to tak nějak po svém a navíc ne vždy podle vzorce „klidná pasáž – tvrdá pasáž – konec“. Zatímco úvodní skladba končí mohutným uragánem, následující „Indian – Part 1“ je jako ráno po noční mořské bouři. Hladina je klidná, vlny takřka neškodné, slunce jasně svítí, ale nikdo neví, co přijde za pár hodin. Jednoduchý kytarový motiv na sebe postupně nabaluje ostatní hudební nástroje a přichází další, už však ne tolik mohutná vlna. „The White Umbrella“ začíná hutným riffem, ale během pár okamžiků se vše mění a ke slovu se dostává příjemně naivní zvuk piána evokující vzpomínky na dětství strávené na venkově. Zanedlouho jsou tu však opět tvrdé kytary, ale na pozadí stále zní ta kouzelná melodie jako symbol něčeho, co si každý z nás odnáší z dětství do dospělosti. Polovinu desky pak protíná jedna z mála písničkových skladeb „Water – Part 1“, aby posloužila jako příjemný předěl před dalším emocionálním nášupem v podobě titulní „Sea Of The Dying Dhow“, která se zhruba od své poloviny promění v doslova na krev zahranou riffovou smršť. Závěr pak patří nádherným a klidnějším písním jako „Return To Gulu“ a především „In Dead Palm Fields“ s opojně podmanivou ústřední melodií.

*SHELS, v jejichž řadách jsou členové hardcoreových MAHUMODO a metalcoreistů EDEN MAINE, nemají na svědomí úplně dokonalé album. Leccos by se mu dalo vytknout. Počínaje někdy přílišným patosem v emotivnějších momentech a lehkou přearanžovaností a sázkou na efekt konče. Složitá stavebnice se jim však pod rukama nesesypala a v krátké několikaměsíční zátěžové zkoušce časem zatím obstává více než dobře. Není to deska na první poslech, ale ani žádné hluboké umění, jehož vstřebání je potřeba věnovat pečlivou pozornost. Určitou pozornost byste jí však věnovat měli, protože má dost potenciálu na to vás za vaši přízeň štědře odměnit.