Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako ta pověstná arabská plachetnice dokážou američtí *SHELS proplouvat mezi různými žánry, aniž by jejich hudební bárka vykazovala známky nečekaného a nepříjemného vychýlení. Až z těch všech vlivů a míchanic jde někdy hlava kolem, ale světe div se, jejich nadmíru pestrá zvuková malba drží krásně pohromadě a dokáže si hlasitě říct i o zapojení posluchačovy obrazotvornosti. Téměř hodinu trvající nahrávka „Sea Of The Dying Dhow“ plná různých nálad a emocí je velmi příjemným překvapením minulého roku a přináší navíc další oživení do ještě stále se rozvíjejícího post-rockového žánru.
I když bych v tomto případě škatulkoval jen velice nerad, neboť zařazení tohoto propletence všemožných žánrů je velice těžké. Stačí se zaposlouchat hned do úvodní „The Conference Of The Birds“, jejíž transformace z příjemného cajdáčku v monstrózní finále, podpořené trumpetovým sólem, patří zároveň i k nejsilnějším momentům celé sbírky. Práce s protikladnými náladami připomene především starší ISIS, ale na těch (naštěstí) koncepce „Sea Of The Dying Dhow“ nestojí. *SHELS sice rovněž pracují s motivem střídání „dne a noci“, ale dělají to tak nějak po svém a navíc ne vždy podle vzorce „klidná pasáž – tvrdá pasáž – konec“. Zatímco úvodní skladba končí mohutným uragánem, následující „Indian – Part 1“ je jako ráno po noční mořské bouři. Hladina je klidná, vlny takřka neškodné, slunce jasně svítí, ale nikdo neví, co přijde za pár hodin. Jednoduchý kytarový motiv na sebe postupně nabaluje ostatní hudební nástroje a přichází další, už však ne tolik mohutná vlna. „The White Umbrella“ začíná hutným riffem, ale během pár okamžiků se vše mění a ke slovu se dostává příjemně naivní zvuk piána evokující vzpomínky na dětství strávené na venkově. Zanedlouho jsou tu však opět tvrdé kytary, ale na pozadí stále zní ta kouzelná melodie jako symbol něčeho, co si každý z nás odnáší z dětství do dospělosti. Polovinu desky pak protíná jedna z mála písničkových skladeb „Water – Part 1“, aby posloužila jako příjemný předěl před dalším emocionálním nášupem v podobě titulní „Sea Of The Dying Dhow“, která se zhruba od své poloviny promění v doslova na krev zahranou riffovou smršť. Závěr pak patří nádherným a klidnějším písním jako „Return To Gulu“ a především „In Dead Palm Fields“ s opojně podmanivou ústřední melodií.
*SHELS, v jejichž řadách jsou členové hardcoreových MAHUMODO a metalcoreistů EDEN MAINE, nemají na svědomí úplně dokonalé album. Leccos by se mu dalo vytknout. Počínaje někdy přílišným patosem v emotivnějších momentech a lehkou přearanžovaností a sázkou na efekt konče. Složitá stavebnice se jim však pod rukama nesesypala a v krátké několikaměsíční zátěžové zkoušce časem zatím obstává více než dobře. Není to deska na první poslech, ale ani žádné hluboké umění, jehož vstřebání je potřeba věnovat pečlivou pozornost. Určitou pozornost byste jí však věnovat měli, protože má dost potenciálu na to vás za vaši přízeň štědře odměnit.
1. The Conference Of The Birds
2. Indian - Part 1
3. The White Umbrella - Part 1
4. The White Umbrella - Part 2
5. Water - Part 1
6. Sea of the Dying Dhow
7. Atoll
8. The Killing Tent
9. Indian - Part 2
10. Return to Gulu
11. In Dead Palm Fields
*SHELS jsou daším stvrzením toho, že v dnes již poněkud přesycených hudebních postupech kombinujících prvky hardcore, post-rocku apod. stále existuje prostor pro zajímavý tvůrčí přístup. Ten v tomto případě spočívá zejména v osobitých hudebních náladách a atmosféře tématicky i zvukově evokujících atmosféru orientu a současně ve schopnosti vytvořit skutečně silné skladby, cehož jsou např. důkazem úvodní "The Conference Of The Birds" či "Return to Gulu". *SHELS mají jak po hudební tak i tematické stránce nakročeno skutečně zajímavým směrem a i přes určitou nevyváženost nelze než "Sea Of The Dying Dhow" vřele doporučit.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.