Tihle kluci skotští moc dobře vědí, jak se na pěkne dlouhou dobu uhnízdit v hlavách svých posluchačů. THE TWILIGHT SAD z Glasgowa jsou dalším objevem labelu Fat Cat, který mimo jiné dosti výrazně napomohl na výsluní i islandským SIGUR RÓS. Záliba v sladkobolným partech je však jediným pojícím bodem s velmi populárními islandskými cukrouši. Tohle kvarteto pochází z britských ostrovů a taky to svojí muzikou dává patřičně najevo.

Ano, máme tady další chytlavou kytarovku. Styčných ploch se slavnějším kolegy by se našlo více než dost, nicméně THE TWILIGHT SAD jsou přeci jen dosti výrazně sví a tudíž i zajímaví a nepřehlédnutelní. Přestože se hudebně pohybují v už předem daných mantinelech a přestože místy zněji v podstatě podbízivě a sladce, je potřeba uznat, že v jejich tvorbě existuje něco velmi přitažlivého a atraktivního. Náladu alba už kromě názvu jasně definuje úvodní skladba „Cold Days From The Birdhouse“. Ač na sbírce jedna z těch optimističtějších, nepopíratelnou dávku tklivých a pochmurných nálad jí nelze upřít. Mnohem dále jdou v tomto směru písně jako „That Summer, At Home I Had Become The Invisible Boy“ s velmi nostalgickým, snad až bilančním nádechem, či příjemná ukolébavka „Last Year´s Rain Didn´t Fall Quite So Hard“, jejíž síla tkví ve stupňovaném opakování jednoho verše anebo rovněž zasmušilá a na nahrávce jedna z nejpovedenějších skladeb „And She Would Darken The Memory“. Z předchozích slov by se dalo usuzovat, že THE TWILIGHT SAD už prvoplánově produkují něco, co se dá shrnout pojmem „velice smutná hudba“. Ono to tak i víceméně je, ovšem na druhou stranu mě poslech „Fourteen Autumns & Fifteen Winters“ nijak pesimistickými myšlenkami nenaplňuje. Pocity obsažené v hudbě těchto Skotů spíše korespondují s prostředím jejich domoviny, konktrétně s často deštivým a drsným klimatem, které ve Skotsku téměř po celý rok vládne. Právě toto dokáže naplnit člověka leckdy příjemným a nenuceným sentimentem.

Tomuto dojmu taktéž výrazně napomáhá zvuk alba. Ten se nese plně v intencích britského indie rocku, tedy s přímým důrazem na ostřejší kytary, které se v rámci snahy ještě vyostřit sdílené emoce neváhají v mnoha momentech pustit i do sonicky vyhrocených pasáží. Na emotivních kontrastech celá deska totiž stojí a padá. THE TWILIGHT SAD velice rádi balancují na hraně kýče a pro svůj účel neváhají tuto pomyslnou hranici ani opakovaně překračovat. Pobyt na území přeslazených popěvků jim však nedělá nijaké potíže. Jejich emoce a vůbec celou muziku jim nemám nejmenší problém uvěřit. Určitému vymezení se oproti načančaným hvězdičkám současné ostrovní kytarové muziky určitě napomáhá i nesmírně výrazný skotský přízvuk Jamese Grahama. Právě ten glasgowským dodává punc syrovosti, uvěřitelnosti a cejch kluků z ulice, kteří vzali kytary a jali se dobývat svět. První krok jim vyšel na výbornou.