Mnohaletá snaha Duncana Pattersona navázat na své ANATHEMOVSKÉ období pod hlavičkou ANTIMATTER se do značné míry minula účinkem. Po studené strojovosti (snad s výjimkou skladby „Psalms“) nudného debutu „Saviour“ se sice tento projekt vypjal ke slušnému výkonu na „Lights Out“, avšak třetí počin „Planetary Confinement“ jen potvrdil neschopnost překročit vlastní stín. A tak Duncan opustil Micka Mosse a soustředil se na projekt ÍON, kde se pod transparentem moderní world music potopil do minimalistických ploch, ve kterých promrhal umění spousty hostů z celého světa. A tak přes veškerá očekávání ze strany jeho fanoušků nevyvolala deska „Madre, Protegenos“, která vyšla ke konci roku 2006, přílišný rozruch. Osiřelý Mick Moss a ANTIMATTER jsou na tom v současné době podobně, prakticky nijaké promo aktivity doprovázely i vydání desky „Leaving Eden“. Přesto se Mickovi podařilo vytvořit dílko značně překračující stín předchozího „Planetary Confinement“. Paradoxem pak budiž fakt, že hudebně jako by se nový materiál více přikláněl k té straně mince, která byla v minulosti přisuzována právě Duncanovi, tedy k podobnosti s ANATHEMOU období alba „Eternity“. S tím může ale nemusí souviset podíl hostujícího Danny Cavanagha, který Mossovi vypomohl s elektrickou kytarou a trochu i s pianem.

Vezmeme-li hned úvodní skladby „Redemption“ a „Another Face In A Window“, je cítit hodně silná nostalgie po oněch časech, kdy ANATHEMA znamenala ukazatel cesty ven z metalu nejen pro vlastní hudebníky ale také pro mnoho metalových fanoušků. I proplétání jemné akustiky se silovějšími kytarovými plochami dovoluje vzpomenout na náladové hrátky alba „Eternity“. Přestože se nedá mluvit o lehkosti a nonšalanci, atmosféru skladby mají. A to i díky do značné míry civilnímu vokálu samotného Micka Mosse, který ukazuje, jak zbytečné byly předchozí snahy o angažování vokalistek často pochybné kvality. Bez zbytečného přehrávání se jeho hlas nese přirozenou avšak emotivní formou a hned v úvodní skladbě se na nás snášejí i ozvuky grunge přístupu, který jako by se Moss učil přímo od Eddieho Veddera z PEARL JAM. Hluboké tóny piána a tklivý zvuk violy jsou pak citlivým doplňkem.

Hlad po vyjádření emocí a křečovitá touha po působivosti však opět zavádí současné ANTIMATTER do studny, která již dávno vyschla. Výrazné úvodní skladby totiž záhy vystřídá stejná roztahaná ospalost, kterou bohužel moc dobře známe z minula. Absence silných melodických motivů odsuzuje druhou část alba k pouhému převalování tónů, jejichž malátnost rychle ztrácí kouzlo a dostavuje se ona monotónní plochost, kterou ANTIMATTER nevpustili snad jedině na album „Lights Out“. A nic na tom nezmění ani výborná zvuková stránka. Přesto si myslím, že se Moss nemusí za svoje dílo stydět, neboť se mu „sirotkovi“ podařilo překonat většinu toho, co vzešlo z jeho spolupráce s Pattersonem, a dokonce si troufnu tvrdit, že nezaostal ani za značně bezzubou tváří ÍON, kterou se Patterson zkoušel nabídnou fanouškům jako východisko z krize.

Jak hodnotím předchozí desky:
Saviour (2001) [5/10]
Lights Out (2003) [7.5/10]
Planetary Confinement (2005) [4.5/10]