Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mnohaletá snaha Duncana Pattersona navázat na své ANATHEMOVSKÉ období pod hlavičkou ANTIMATTER se do značné míry minula účinkem. Po studené strojovosti (snad s výjimkou skladby „Psalms“) nudného debutu „Saviour“ se sice tento projekt vypjal ke slušnému výkonu na „Lights Out“, avšak třetí počin „Planetary Confinement“ jen potvrdil neschopnost překročit vlastní stín. A tak Duncan opustil Micka Mosse a soustředil se na projekt ÍON, kde se pod transparentem moderní world music potopil do minimalistických ploch, ve kterých promrhal umění spousty hostů z celého světa. A tak přes veškerá očekávání ze strany jeho fanoušků nevyvolala deska „Madre, Protegenos“, která vyšla ke konci roku 2006, přílišný rozruch. Osiřelý Mick Moss a ANTIMATTER jsou na tom v současné době podobně, prakticky nijaké promo aktivity doprovázely i vydání desky „Leaving Eden“. Přesto se Mickovi podařilo vytvořit dílko značně překračující stín předchozího „Planetary Confinement“. Paradoxem pak budiž fakt, že hudebně jako by se nový materiál více přikláněl k té straně mince, která byla v minulosti přisuzována právě Duncanovi, tedy k podobnosti s ANATHEMOU období alba „Eternity“. S tím může ale nemusí souviset podíl hostujícího Danny Cavanagha, který Mossovi vypomohl s elektrickou kytarou a trochu i s pianem.
Vezmeme-li hned úvodní skladby „Redemption“ a „Another Face In A Window“, je cítit hodně silná nostalgie po oněch časech, kdy ANATHEMA znamenala ukazatel cesty ven z metalu nejen pro vlastní hudebníky ale také pro mnoho metalových fanoušků. I proplétání jemné akustiky se silovějšími kytarovými plochami dovoluje vzpomenout na náladové hrátky alba „Eternity“. Přestože se nedá mluvit o lehkosti a nonšalanci, atmosféru skladby mají. A to i díky do značné míry civilnímu vokálu samotného Micka Mosse, který ukazuje, jak zbytečné byly předchozí snahy o angažování vokalistek často pochybné kvality. Bez zbytečného přehrávání se jeho hlas nese přirozenou avšak emotivní formou a hned v úvodní skladbě se na nás snášejí i ozvuky grunge přístupu, který jako by se Moss učil přímo od Eddieho Veddera z PEARL JAM. Hluboké tóny piána a tklivý zvuk violy jsou pak citlivým doplňkem.
Hlad po vyjádření emocí a křečovitá touha po působivosti však opět zavádí současné ANTIMATTER do studny, která již dávno vyschla. Výrazné úvodní skladby totiž záhy vystřídá stejná roztahaná ospalost, kterou bohužel moc dobře známe z minula. Absence silných melodických motivů odsuzuje druhou část alba k pouhému převalování tónů, jejichž malátnost rychle ztrácí kouzlo a dostavuje se ona monotónní plochost, kterou ANTIMATTER nevpustili snad jedině na album „Lights Out“. A nic na tom nezmění ani výborná zvuková stránka. Přesto si myslím, že se Moss nemusí za svoje dílo stydět, neboť se mu „sirotkovi“ podařilo překonat většinu toho, co vzešlo z jeho spolupráce s Pattersonem, a dokonce si troufnu tvrdit, že nezaostal ani za značně bezzubou tváří ÍON, kterou se Patterson zkoušel nabídnou fanouškům jako východisko z krize.
Jak hodnotím předchozí desky: Saviour (2001) [5/10] Lights Out (2003) [7.5/10] Planetary Confinement (2005) [4.5/10]
Osiřelý Mick Moss předvádí, že i bez Pattersona zůstává tvář ANTIMATTER prakticky stejná, snaha o vyjádření nálad opět naráží na bariéru nudné roztahanosti, přesto se Mossovi daří překonat většinu toho, co vzniklo z jeho spolupráce s Pattersonem, především pak hodně slaboučké minulé album „Planetary Confinement“.
1. Redemption
2. Another Face In A Window
3. Ghosts
4. The Freak Show
5. Landlocked
6. Conspire
7. Leaving Eden
8. The Immaculate Misconception
9. Fighting For A Lost Cause
Diskografie
Black Market Enlightenment (2018) Live Between The Earth & Clouds (2017) Welcome To The Machine (single) (2016) The Judas Table (2015) Too Late (single) (2014) Fear Of A Unique Identity (2012) Alternative Matter (2010) Live@an Club (2009) Leaving Eden (2007) Planetary Confinement (2005) Unreleased 1998 - 2003 (2004) Lights Out (2003) Live @ K13 (2003) Saviour (2001)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2007 Vydavatel: Prophecy Records Stopáž: 47:33
Nahrávka hodně stojí na Mossově vokálu, který sice nemá kdovíjaký rozsah, ovšem nabízí působivost a charisma. Pravda, občas by to chtělo trošku přitlačit i instrumentálně, ale i tak se jedná o příjemně melancholickou desku.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.