Maďarští THE IDORU, kteří dokázali příjemně překvapit už loňským EP „The Hopeless Illusions“, příliš nezahálejí. Tentokráte se o naši přízeň ucházejí plnohodnotným albem a jak se zdá, hodlají si hlasitě říct o přízeň širšího hudebního publika. Prvním předpokladem úspěchu však bude najít kvalitního vydavatele, poněvadž „Monologue“ vychází pouze ve vlastní režii kapely, tudíž to potenciální kupec bude mít prozatím poněkud komplikovanější.

Nedotaženosti některých motivů a občasná těžkopádnost hudebního projevu, kterou jsem v recenzi na „The Hopeless Illusions“ podrobil kritice, si zjevně byli vědomi i samotní THE IDORU. Jinak než vlastní sebereflexí nelze nazvat jejich aktuální směřování. Přestože maďarští nezapřou tendenci participovat na aktuálních rockových trendech, do nichž patří hlavně mohutná vlna zejména zámořských emo partiček, jsou naštěstí na míle vzdálení zmalovaným zvlhčovačům kalhotek pubertálních děvčat. Záliba v emotivnějším podání rockové muziky byla patrna už na předchozím počinu, avšak až nyní se jí dostává náležitého prostoru. Nejpozitivnější na tom celém je fakt, že se THE IDORU zbavili břemene v podobě progrockových choutek, celkově svoji tvorbu zjednodušili a učinili tím pádem mnohem přímočařejší a vzdušnější. Nové skladby tak vyrostly do krásy a hlavně přívětivosti. Pryč je přehnaně muzicírování a implantace zbytečně komplikovanějších prvků tam, kde neměly svoje místo. THE IDORU se však ani nadále nehodlají vzdát svých (nesporných) muzikantských schopností ve prospěch sázky na hitovost, výsledkem čehož je něco, co se pomalu ale jistě blíží ideálnímu kompromisu obou zmiňovaných přístupů.

Společným jmenovatelem všech písní (s výjimkou úvodní, ryze instrumentální „Monologue“) je pak především příjemný a přirozený hlas Andrase Bodecze, který ani ve vypjatějších momentech nesklouzává do pateticky uplakaných poloh. V jeho osobě mají THE IDORU velice silnou devízu, kterou dokážou i patřičně zúročit. To se daří zejména v těch nejpovedenějších skladbách, mezi které lze zařadit čtvrtou „Last Raindrop“ s vydařenou nosnou melodií, téměř taneční „Monochrome“, na kterou nakonec padla i volba při natáčení videoklipu a bezkonkurenčně největší hit z celé kolekce – osmou „Kill“, ve které se snoubí současné tvůrčí rozpoložení kapely s citem pro skvělé a chytlavé melodie.

THE IDORU udělali další rázný krok směrem vpřed. Dokázali se zbavit nešvarů z minulosti, ujasnili si, co vlastně chtějí, zpřehlednili a zjednodušili svoji tvorbu, aniž by se potřebovali komukoliv podbízet. Věřm, že tato hozená rukavice nezůstane bez patřičné odezvy. Byla by to veliká škoda.