OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
HELLA to jsou v podstatě Spencer Seim (kytara) a Zach Hill (bicí), kteří si v počátcích jako instrumentální duo vystačili zcela sami, a nejen to, získali si i respekt v určitých stylových kruzích. Jejich divoce math-rockově křepčící debut „Hold Your Horse Is“ však působil značně rozporuplně díky kontrastu mezi nadstandardní instrumentací a až nelogickou neuspořádaností. Určitá fanatická oddanost hudbě oba pány evidentně nenechává v klidu a jen z výčtu aktivit především Zach Hilla by se pravděpodobně zatočila hlava i většině hudebníků, kteří jsou svými fanoušky označováni za workholiky. Jde například o projekt THE LADIES, kde dělá Zachovi společnost Rob Crow z PINBACK, bubnuje u TEAM SLEEP, což je skupina China Morena z DEFTONES, pod hlavičkou DAMSEL s free jazzovým kytaristou Nels Clinem (např. WILCO, THE GERALDINE FIBBERS), dále se jeho jméno objevuje u GOON MOOM, NERVOUS COP, ZACH HILL AND THE HOLY SMOKES, TOUGH GUY FANTASY a mnoha dalších. Za zmínku stojí i druhá skupina Spencera Seima THE ADVANTAGE (zde hraje na bicí), která je zaměřená na svéráznou interpretaci hudby z her Nintendo.
Ale vraťme se zpět k samotným HELLA. Od debutu „Hold Your Horse Is“, který nahráli Seim a Hill jen sami dva, prošla tato skupina pozoruhodným vývojem. Jednak na sebe pánové postupně nabalili další hudebníky, kteří obohatili nástrojové obsazení a dovolili tak stvořit hudbu mnohem bohatší co do kompoziční plnosti, na druhé straně si zcela „sobecky“ natočili každý svou vlastní desku, aby je pak pod hlavičkou HELLA společně vydali jako dvoudiskovou edici „Church Gone Wild/Chirpin Hard“. Ta obsahuje excentrický materiál vhodný skutečně jen pro otrlé jedince. „There´s No 666 In Outer Space“ jde úplně jinou cestou a především díky výraznému podílu vokálu, kterému se musely instrumentální výbuchy alespoň zčásti přizpůsobit a do jisté míry i podřídit, získávají skladby logickou strukturu a rytmickou ucelenost. To však neznamená, že Seim a Hill nějak slevují ze svých šílených kreací, jen je skládají do rozumněji konstruovaných aranží. HELLA staví na eklektické rytmice, kterou Hill roztáčí do všemožných smyček a protirytmů, využívá širokou paletu nadžánrových prvků a Seimova kytara do této rytmické osnovy vplétá uzlíky divoce vybuchujících vzorů, hvízdavě poletujících zvuků i cinkavé akustiky. Objevují se však i vstřícnější struktury přinášející povzbudivé melodie, které sice nezůstávají v syrové přirozenosti a jsou obalovány spoustou kadeřnického tupírování, přesto umožňují pohodlnější poslech. Jestliže tedy bylo „Hold Your Horse Is“ exhibicí kreativity a úchylné snahy se předvádět, „There´s No 666 In Outer Space“ ohromuje bravurním převedením tohoto machrování do výsledku mnohem více uchopitelného širšímu okruhu posluchačů. A co je důležité, vokální kreace Aaron Rosse nejsou nějakým násilným doplněním do běžného „nástrojového“ obsazení, ale jsou na albu rovnocenným partnerem, ba co víc, mnohdy přímo strhávají pozornost a upoutávají díky množství různorodých poloh, barev a extroverzí. Chtě nechtě se nabízí srovnání Aaronova hlasu s uznávaným šílencem Mike Pattonem. Vždyť také současní HELLA výrazově komíhají i někde mezi MR. BUNGLE a FANTOMAS. To samozřejmě berte s obrovskou rezervou, neboť jakákoli přirovnání zde zákonitě pokulhávají, HELLA totiž jako by se stali průsečíkem mnoha časových pásem, kdy jednu hranici tvoří moderní extravagance buřičů THE MARS VOLTA a druhá se táhne až kamsi do časů, kdy se rodili rockoví progresivisté. A tak se HELLA nezřídka zdají i jako někdo, kdo nalezl a oživil kousek zkameněliny od KING CRIMSON, který se v dávných dobách kamsi zakutálel a unikl tak pozornosti všech ostatních.
Divoké instrumentální orgie obohacené o další dimenzi výborného vokálu a svázané do lehce přístupnější celkové podoby, to je aktuální album šílenců HELLA.
9 / 10
Spencer Seim
- kytara
Zach Hill
- bicí
Josh Hill
- kytara
Aaron Ross
- vokál
Carson McWhirter
- basová kytara
1. World Series
2. Let Your Heavies Out
3. The Ungratefull Dead
4. Friends Don't Let Friends Win
5. The Things That People Do When They Think No One's Looking
6. Hand That Rocks The Cradle
7. 2012 And Countless
8. Anarchists Just Wanna Have Fun
9. Dull Fangs
10. Sountrack To Insecurity
11. There's No 666 In Outer Space
There's No 666 In Outer Space (2007)
Acoustics EP (2006)
Concentration Face/ Homeboy EP/DVD (2005)
Church Gone Wild/Chirpin Hard (2005)
Acoustics EP Japan (2004)
Hella/Fourtet Split 7" (2004)
The Devil Isnt Red EP (2004)
Live Dilute/Hella Split (2003)
Total Bugs Bunny On Wild Bass (2003)
Bitches Aint Shit But Good People EP (2003)
Falam Dynasty 7" (2002)
Hold Your Horse Is (2002)
Tímto albem HELLA do určité míry ztrácí svoji nelidskou tvář návštěvníků z Marsu. Již to nejsou dva marťani, kterým vesmírní lidé vnukli touhu dělat hudbu ve své době zcela jedinečnou. Polidštění tu ale neznamená to, že HELLA nedokáže dřívější kouzlo unikátního instrumentálního dua vyrovnat jinými kvalitami. Ať už jde o vokál nebo žesťové nástroje, skupina rozhodně roste a sune se vpřed. Ty tam jsou doby kdy šlo o do křišťálového lesku vybroušený a zvukově velkou vrstvou garážové vazelíny ušmudlaný minimalistický diamant ze Sacramentského předměstí. HELLA (možná díky zpěvu s příbuzným feelingem) nasává po čertech MARS VOLTovské manýry, které ji moc sluší, ale přesto zůstává svá. Kytarové linky jsou typicky saimovským rukopisem, stejně tak splašená salva bicí soupravy je na první poslech podepsaná končetinami Zacha Hilla. Přidané elementy mnohdy jen dobarvují práci těchto dvou šílenců, která stále tvoří kostru všech skladeb, i když je pravda, že další atribut ve formě zpěvu jim již začíná šlapat na paty. HELLA se stejně jako v minulosti, přes všechny ty novinky nevzdává ani ambientějším plochám nebo tanečně deviačním výletům, které tvoří již tak výjimečné dílo ještě pozoruhodnějším. I tak se mi po famózním duu, které si plnohodnotně vystačilo samo se sebou trochu stýská.
(\__/) (='.'=) (")_(")
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.