OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Okolo tejto formácie sa nielen vďaka menu, požičanému z notoricky známeho literárneho kúsku Franza Kafku, tiahne zvláštny závoj tajomna. Kapela bola pre mňa veľkou záhadou, kým svetlo sveta neuzrelo split CD s (vďaka pár postavičkám) známejšími kolegami RED SPAROWES. GREGOR SAMSA už druhýkrát použili pri tvorbe názvu albumu čísla, pripomínajúce časovú stopu, ktorá však nezodpovedá skutočnej dĺžke albumu. Dodnes nie je jasné, kto všetko vlastne tvorí toto tajomné zoskupenie. Na promo fotkách sa objavujú len štyri postavy, kým v skromne, no zaujímavo zabalenom CD je vložená kartička s menami viac než desiatich zúčastnených, spolu so stručným „Thank you“. Aj samotné okolnosti vzniku ich prvého dlhohrajúceho počinu sú zahalené rúškom tajomstva. Kapela zrazu stíchla (na istý čas de facto zanikla), a až po čase zrazu oznamuje, že stvorila nový materiál, akoby sa celý proces udial znenazdajky, po náhlom návale kreativity a správnej chémie.
Výsledkom toho všetkého je „55:12“ a veci ostávajú stále rovnako hmlisté ako doposiaľ. Hudbu na tomto albume a to, čo prenáša na trpezlivého poslucháča, možno len s námahou popísať. Skúsený poslucháč poľahky rozlúšti hlavolam, zložený z kúskov postrockovej melanchólie, ambientnej rozvláčnosti i postdoomového smútku a depresie. Hoci si v niektorých momentoch, najmä vďaka zafarbeniu hlasov zúčastneného speváka a speváčky (ich hrdlá radšej hneď na začiatku preradiť do kategórie doplnkových nástrojov), človek neraz spomenie na populárnych Islanďanov SIGUR RÓS, so zaradením GREGOR SAMSA do zástupu podobne znejúcich kapiel to nebude také jednoduché. Nerobí im problém príležitostne prepnúť zo zasnívaných, ultra pomalých spletí triviálnych akordov a abstraktnosti do konkrétnejších, relatívne rezkejších polôh. Bohaté využívanie inštrumentov vedie k mohutným tónom, pokiaľ sa však podarí aspoň nadpolovičnej väčšine nástrojov z celkovo takmer nekonečne pôsobiacich plôch stretnúť sa na pár sekúnd. Nie je jednoduché vyzdvihnúť výrazné a asi najzrozumiteľnejšie kúsky ako „Even Numbers“, „These Points Balance“ alebo „Young And Old“, pretože bez zvyšku, plniaceho funkciu akéhosi prepojenia, by im niečo dôležité chýbalo. Skôr, než žánrovými asociáciami možno „55:12“ popísať celou škálou pocitov a nálad, ktoré prebúdza. Uvoľnenie, letargia, nostalgia, príjemná únava, bezstarostnosť, pokora, smútok a melanchólia alebo krása sú tie najčastejšie, ktoré sa pri počúvaní tohto opusu vynárajú.
Napriek podstatne odlišným žánrovým prostriedkom možno o GREGOR SAMSA s trochou preháňania povedať, že ide o akúsi novú (podčiarknuť) doomovú formáciu, pretože to, čo ich hudba nesie v náladách a atmosfére, je presne to, čomu sa nejedna doomová kapela snaží programovo priblížiť. A hoci je u GREGOR SAMSA do budúcnosti stále čo zlepšovať, vydali sa zaujímavým smerom, ktorý je pre najbližšie roky veľkým prísľubom.
Vo svojej podstate prostá, no silno atmosférická hudba. Jeden z najkrajších a najsmutnejších albumov za posledné mesiace.
7 / 10
Jason Laferreara
- basgitara
Nikki King
- spev, klavír, klávesy
Champ Bennet
- spev, gitara a iné
Billy Bennet
- bicie
1. Makeshift Shelters
2. Even Numbers
3. What I Can Manage
4. Loud And Clear
5. These Points Balance
6. Young And Old
7. We'll Lean That Way Forever
8. Lessening
Rest (2008)
55:12 (2006)
27:36 (2003)
Gregor Samsa (2002)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Kora Records
Stopáž: 50:34
Produkce: G. Samsa
Studio: Recorditorium, Richmond
Na mě je to až moc utahaný... Ale dobrý.
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.