STRAY FROM THE PATH je další drsná parta z čím dál více prestižního katalogu Sumerian Records. V tomto případě ale nečekejte žádné progresivní djentové umělce, spíše pěkně explozivní hardcore nálož přímo z NY City, pro kterou jsou hlavními hodnotami dravost, rychlost, razance, divoké rytmické zvraty, expresivní řev a v neposlední řadě také textové poselství.

Američané ve svém životopise uvádí datum vzniku rok 2001 a novinka „Rising Sun“ je už jejich šesté (!) studiové album (třetí pro Sumerian), takže se v tomto případě nejedná o novou „trendy“ hvězdu, spíše naopak. STRAY FROM THE PATH mají za sebou deset let v undergroundu, což jim ale jak se zdá neubralo elánu, protože do toho buší stále s neúprosnou agresivitou. To je ovšem pro úspěšné podnikání v jejich oboru nakonec to nejdůležitější.

Na albu je ke slyšení ta více chaotičtější verze hardcoru, tzn. žádné sborové refrény a jednoduchý rytmus, ale spíše neurotická smršť, která se neustále mění, zasekává, zrychluje, zpomaluje, ale za žádných okolností neztrácí tah na branku. Ze všech účinkujících je třeba pochválit nejvíce bubeníka, neboť jeho bohaté a s impozantní dávkou energie naklepané bicí jsou spolu s výrazným zpěvákem asi tím největším bohatstvím kapely. Kytary se nesnaží o bůhvíjaké harmonie a spíše po HC-čkovsku kopírují údery bicích, ale při tomto stylu je to v pořádku a lze v tomto případě mluvit o zkušenostech a dobře odvedené práci.

V souvislosti s „Rising Sun“ prosím pěkně záměrně nepoužívám termín metalcore, neboť na albu toho z metalu moc není a kapela má ideově blíž k oldschoolovému hc-punku z konce minulého století. Povětšinou kratší, délku čtyř minut nepřesahující kusy připomínají kapely jako THE ARUSHA ACCORD, THE BLED, EVERY TIME I DIE nebo NORMA JEAN, koneckonců samotný Corey Brandan z „Normy“ přišel kapelu podpořit i do studia a ještě spolu s Andy Neufeldem z COMEBACK KID si jako hosté zakřičeli nějaké doprovodné vokály. Z pozice producenta na celý proces dohlížel zkušený Will Putney, a to ve výsledku znamená, že zvuk není jenom OK, ale je taktéž jednou z předností nahrávky. 

I přes výše uvedené se ale jedná stále a pouze jen o lepší průměr. Problémem je, že skladby jsou si dost podobné a na první dojem dost splývají. Kapela se celkem opakuje a nahrávce schází větší množství výrazných a zapamatovatelných momentů, které by tuto bezesporu výborně zahranou a řádně nabroušenou hoblovačku trochu podtrhly. Přeci jen když si poslechnete poslední alba ideových vůdců tohoto stylu, za které lze považovat třeba právě NORMA JEAN nebo CONVERGE spolu s THE DILLINGER ESCAPE PLAN, tak tam takové jsou. STRAY FROM THE PATH ale nezaostávají tolik, chybí jim pouze učinit ten poslední krok, kterým by se dostali ze sevření HC pravidel a vystoupili o level výš.