BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
On by dneska chtěl hrát kytarovou retro hoblovačku každej, páč tyhle garážový kapely hodně frčej a taky ani nemusíš umět pořadně hrát. Vokopíruješ pár riffů vod starej band a jedeš! Chyba lávky! Tenhle postup dozajista aplikuje spousta kapel hlásících se k tzv. garážové (ať už hovoříme o klasickém rock and rollu anebo metalu) retro vlně a nepochybně se jedná o velice krátkozraký přístup. Takovou archaickou muziku musí mít její aktéři v krvi a musí k ní mít nanejvýš upřímný přístup. Posluchač není blbej, posluchač sám pozná, kdo švindluje a kalkuluje a kdo s ním naopak hraje otevřenou a čistou hru.
Proč se tady tolik vykecávám? No protože se chci pozvolně dostat k myšlence, že tihle ostravští chasníci s námi totiž hrají tu nejotevřenější hru, bez jakýchkoliv postranných úmyslů. Takhle zatraceně upřímný přístup ke své muzice se už jen tak nevidí. Mám-li nějak blíže popsat hudební obsah tohoto kotoučku, tak si vystačím s velice prostým konstatováním, že mám co dělat s METALEM. Skutečně, těch 13 songů je totiž metal jako řemen. Absolutní hoblovačka, ostré thrash metalové riffy, crust/punková tempa a pochopitelně nesmít chybět ani alkoholicky zabarvený chřaplák. Pokud vás napadá výrok „MOTORHEAD revival“, tak nejste vůbec mimo. Jo jo, je to tak. Ale popravdě mi to ani trochu nevadí. Protože cítím-li u kapely upřímný přístup a skvělý cit pro muziku, kterou se rozhodla hrát, nemám důvod ke skepsi. „Burn In Hell“ (opravdu naprosto výstižní klišé) je nefalšovanou adrenalinovou metalovou jízdou plnou energie a čistokrevného rock and rollového fílinku a navíc i velmi slušně zahranou. O tom se koneckonců dá přesvědčit nejen poslechem CD, ale hlavně během živých vystoupení kapely, která jsou velice chutnou energetickou bombou.
Jestliže jsem předchozí tvorbu MALIGNANT TUMOUR vcelku zdárně ignoroval, tak tímhle přístupem si mě kapela získala. Tohle mě absolutně odpoutá od někdy zbytečného a únavného hledání nějakých vyšších hodnotě v muzice, protože tohle je ta nejpřízemnější přízemnost a vůbec mi to nevadí a hlavně - tohle prostě jede! A to teda zatraceně dobře!
Retro jako víno! Chutné, vydatné a počertech povedené! Hoblůůůůůůůůj!!!!
7,5 / 10
1. Clearance Of Century
2. Here We Are
3. Crossfire
4. Brigade Of Whores
5. Infernör
6. Hate The Straight
7. Obsessed By Hell
8. Commands From The Oval Throne
9. Crucifixion In Wine
10. Burning Sensation
11. Low Life
12. Ice
13. Osersiöst Som Faan
14. + bonusy v podobě videoklipů
The Metallist (2016)
Overdose & Overdrive (2013)
Earthshaker (2010)
In Full Swing (2008)
Drinking With The Engine (split with GURKHA) (2006)
Wildwest Burning Sensation Tour 2005 (DVD) (2005)
Burn In Hell (2005)
Dawn of a New Age (2003)
Killing For Profit (demo) (1997)
Analyse of pathological conceptions (demo) (1995)
Symphonies For Pathologist (demo) (1994)
Cadaveric Incubator Of Endo-Parasites (demo) (1993)
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.