MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudební proměny některých kapel byly, jsou a ještě určitě i budou mnohokráte k neuvěření. Těžko by někdo při poslechu nekompromisních skladeb z famózního alba „Psalm 69“ (1992) amerického industriálního dua MINISTRY uvěřil, že začátky kapely se nesly na vlně sladkobolných synth popových etud. Postupem času však tvorba těchto svérázů vystrkovala čím dál ostřejší drápky, přičemž vrchol agresivity dosáhla právě na zmiňovaném albu „Psalm 69“, které zaznamenalo i fenomenální prodejní úspěch a MINISTRY definitivně katapultovalo do první ligy metalového (?) mainstreamu.
Více než tříleté čekání na jeho následovníka s sebou pochopitelně přinášelo kromě nedočkavosti i mnoho otazníků, s čím revolučním na nás tito industriální experimentátoři opět vyrukují. Když jsem někdy v únoru 1996, několik minut po dychtivém založení právě zakoupeného CD do mechaniky, pociťoval mírné zklamání, těžko by mě napadlo, že mám před sebou dle mého názoru nejlepší nahrávku MINISTRY. Úvodní krátká rozcvička „Reload“ je ještě jasnou reminiscencí předchozího alba. Rychlá a úderná skladba se zdánlivě zmateným rytmem by se na „Psalm 69“ rozhodně neztratila. Svou pravou tvář však „špinavé prase“ odrývá hned v následující – titulní „Filth Pig“. Hutné a neprostupné kytary se valí dopředu jako parní válec. Pomalu, ale jistě a není síly, která by jej zastavila. Monotónní rytmus může po prvním poslechu působit jako nudný prvek, avšak časem se naplno odkrývá síla tohoto postupu. Jednotlivé motivy, včetně sóla na foukací harmoniku, toliko oblíbeného nástroje Al Jourgensena, se doslova vrývají pod kůži, až po nich zůstane jizva, jejíž vyobrazení zdobí vnitřní část bookletu.
Podstata prvotního zklamání z „Filth Pig“ se ukrývala ve faktu, že tohle album je úplně jiné, než cokoliv předtím Al a Paul nahráli. Tatam zůstalo divoké běsnění z „The Mind Is Terrible Thing To Taste“ (1989) anebo „Psalm 69“ (1992). MINISTRY jsou nyní mnohem temnější, naléhavější a pořád revoluční! To dokazuje i třetí skladba s příznačným názvem „Lava“, která kromě obligátní foukací harmoniky a lomozivých kytar přináší ještě silněji hypnotizující monotónnost. Opět po prvním setkání velmi odtažitá záležitost, jenž svou přívětivost a přitažlivost odkrývá s každým dalším poslechem. Tímto potenciálem disponují v podstatě všechny skladby a album je tak až na jednu výjimku prosto klasických hitovek. Tu výjimku tvoří cover verze letitého hitu Boba Dylana „Lay Lady Lay“, kterou by znalci tvorby tohoto kovbojského šviháka, nebýt charakteristické melodie, snad ani nepoznali.
Kromě Ala Jourgensena přispěl svým vokálem i Paul Barker, a to ve skladbě „Useless“, která překvapí velmi zajímavým zapojením dětského sboru. Po skvěle vygradované „Dead Guy“ však přichází absolutní vrchol alba. Tím je sedmička „Game Show“. Opět velmi pomalá a pozvolně se rozvíjející kompozice s maximálně naléhavým a euforickým refrénem má ohromnou vnitřní sílu a dodnes ji považuji i za jednu z nejlepších skladeb, co jsem kdy slyšel. Schopnost gradace a práce s náladou písně je demonstrována naprosto uchvacujícím způsobem. Opravdu nechci vidět tu hromadu heroinu, kterou při tvorbě této písně a potažmo celé desky Al Jourgensen spotřeboval.
„Filth Pig“ lze s odstupem času považovat za jeden z klenotů industriálního metalu a dle mého názoru s přehledem překonává už tak skvělého albového předchůdce. MINISTRY natočili úplně jinou desku, než kdo od nich čekal. Desku, která se prostě snad ani nemůže oposlouchat. Desku, jejíž hodnota rostla a ještě i po těch letech stále roste s každým dalším poslechem. Temnou, těžkou, zdánlivě nepřístupnou a hlavně vyžadující trpělivost při jejím zdolávání. Al Jourgensen a Paul Barker si prostě opět udělali věci po svém, což se ukázalo být jako ta nejlepší možná volba.
Nejtemnější, nejdepresivnější a dle mého názoru i nejlepší deska MINISTRY.
1. Reload
2. Filth Pig
3. Lava
4. Crumbs
5. Useless
6. Dead Guy
7. Game Show
8. The Fall
9. Lay Lady Lay
10. Brick Windows
AmeriKKKant (2018)
From Beer to Eternity (2013)
Relapse (2012)
The Last Sucker (2007)
Rio Grande Blood (2006)
Houses Of The Molé (2004)
Animositisomina (2003)
Dark Side Of The Spoon (1999)
Filth Pig (1996)
Psalm 69 (1992)
In Case You Didn´t Feel Like Showing Up (Live) (1990)
The Mind Is a Terrible Thing To Taste (1989)
The Land Of Rape And Honey (1988)
Twitch (1986)
With Sympathy (1983)
Datum vydání: Pátek, 26. ledna 1996
Vydavatel: Warner Bros
Stopáž: 54:25
Produkce: Hypolux
Humus.
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.