K tomu, pustit se do křížku s knižní předlohou vedou filmaře a jejich producenty v zásadě dva důvody. První sází na to, že si masovou popularitou předlohy zajistí jednoduchý příjem. Většinou jde o lidi svým zaměřením a povahou smířené s tím, že vydělané peníze jim vynahradí tvůrčí zklamání poté, co se o sobě dozví v kritických názorech spoustu ošklivých slovíček. Jakkoliv i tady vyjímky potvrzují pravidlo, bojovat s lidskou představivostí je v globále prakticky nemožné. Druhá skupina pak sáhne po díle spíš neznámém, pro jeho zajímavý námět, možná i z lenosti či neschopnosti vymyslet vlastní. To je obecně ekonomicky rizikovější, ale zase se nemusí bát, že se po nich bude vozit každý blbec, který si přečetl „Černý barony“, když to přece bylo zakázané.

„Milenci a vrazi“ jsou tím druhým případem. Film čerpá ze stejnojmeného románu V. Párala, ale srovnání s knihou ode mě nečekejte. Potlačuji nutkání zahrát si na povýšného intelektuála a přiznám, že nejenže jsem předmětné dílko nečetl, ale o ničem podobného názvu jsem vůbec neměl „ánung“. Každopádně vsadit na slavné jméno bylo od Viktora Polesného velice prozíravé. Ono totiž není dost dobře možné zjebat jak čubu něco, za čím stojí sám velký mistr Páral. Všiměnte si, že v určité fázi se každý úspěšný autor dostane do stavu, že ať už napíše sebevětší kravinu, kritiky se nedočká. Novinář sice má svůj názor, ale bojí se, že by jeho vyjádřením rozbořil před kolegy obraz vševědoucího intoše a oni by ho už nikdy nepozvali do literární kavárny na sklenici minerální vody.

Na nic takového autor tohoto článku neaspiruje a proto může s klidem konstatovat, že to co viděl sice nebyla úplná „míšovina“, ale dávku omastku a soli by to sneslo pořádnou. Bez jakéhokoliv úvodu je divák vhozen do prostředí jednoho domu na předměstí Ústí nad Labem a čelí příběhu který nemá po dlouhou dobu sebemenší schopnost vtáhnout do děje. Onen dům patří coby podnikové vlastnictví chemičce Kotex a jako takový logicky slouží jako ubytovna pro mladé zaměstnance fabriky. Už to samo o sobě do značné míry určuje mezilidské vztahy. O to víc překvapí, že v této žumpě lidské důstojnosti najdeme i kontrastně kulturní a civilizovanou rodinu pana ředitele. Snad jen to, že jeden inženýr z hořejšího pokoje bude časem šoustat paní ředitelovou a podniková kurvička direktorovic synáčka, vnáší do toho nesmyslu trochu kostrbaté logiky - jinak si vážně nedovedu představit, co tam ta famílie ještě dělá.

Druhá věc, která udeří do očí, je nezvyklá plodnost otce Serafína - to příjmení se zpočátku objevuje tak často, až máte pocit, že se jedná o nějakou variaci na Klabzubovic jedenáctku. Nakonec jsou tam naštěstí toho jména jen tři, ale přesto se nemůžu ubránit dojmu, že lidé stejného příjmení by měli ve filmu vystupovat pouze v případě nejvyšší nutnosti - ostatně se zdvojením jmen křestních (jakkoliv by bylo přirozenější) se už prakticky nesetkáte. Tady je to nutné jen zdánlivě. Logika je potlačena, dobové obyčeje rozdupány. Dobře, zvykli jsme si na ředitele, který zřejmě veden nějakou perverzní sebetrýzní, bydlí v otřesném domě s „lůzou“, autor však jde ještě dál. Potřebuje, aby se „ta děfka“ vyspala s jeho synem a tak vykonstruuje násedující blábol: pošle ji do postele vlastnímu bratrovi; to rozlítí obyvatele svobodárny na takovou míru, že si u ředitele vyžádají okamžité přerozdělení složení pokojů a ten pak řešení nalézá v přestěhování oné svérázné prostopášnice do vlastního bytu. Svedení nezkušeného a plenění majetku je tedy nevyhnutelné a asi i záměrné. Buď měl autor tři promile, nebo to musí být nějaká úchylka, jinak to není možné.

Celkové vyznění jednotlivých charakterů je vcelku pozitivní. Máme tu mladíka věřícího v lásku i lidi bez iluzí, animálně ukájející svoje tělesné touhy. Ti v osobách jiných stárnou a na prahu manželské nudy mění hledání genitálií za boj o naplnění materiálnějších tužeb. Každý po svém, jeden honí kariéru, druhý byt, ale každý v určitý čas musí bilancovat a dojít ke zjištění, že tomu boji obětoval nejen kus života, ale i veškerou energii, která mu najednou chybí. Frustraci z nedostatku lásky a pozornosti řeší muži i ženy citovou masturbací v sexuálním svazku s nastupující generací. Kruh se pěkně uzavírá, šoustačkou to začíná i končí, přičemž sobectví a bezohlednost je hlavním motorem mezičasu.

Tomu všemu se vymyká jedině postava Juldy. Tento, povoláním zřejmě "stříkač vody na beton", jako jediný odmítá myslet na sebe a svůj život věnuje pomoci ostatním. Jako pečovatel dochází do sklepa, kde jakýsi nemohoucí muž na obludně vyvýšené posteli, dožívá svoje dny, pomáhá v místním sirotčinci a alespoň v nejnutnějších případech se snaží morálně směrovat své zhýralé spoluobčany. Bohužel, aniž by jeho postava nabyla výraznějšího smyslu a rozvoje, je poměrně záhy nožem z děje odstraněn, čímž příběh přichází o jednu ze svých dvou kladných veličin. Tou druhou je parta cikánských dětí ze sirotčince, což by mě moc zajímalo, jestli je obraz předlohy nebo současného trendu zobrazování cikánů v andělských maskách.

Použité výrazové prostředky pak oscilují od mizerného k výbornému. Na jedné straně skvělý příběh paní ředitelové, unavené nemilované dámy, kterou chvilkové štěstí nakonec dovede do blázince, na straně druhé musíme snést vyloženě trapný boj mladých manželů o byt, což samo o sobě připomíná víc armádní manévry než seriozní snahu. Vrchol hnusu pak přichází ve chvíli, kdy se na scéně objevuje diletantské zrdcadlení děje ve snaze naznačit, že osudy, směřování a tužby generací jsou v dlouhodobém měřítku stejné. Ani jeho celkové rozvržení nelze považovat za příliš propracované. Nejprve zdlouhavě představujeme to co se událo v roce 1966, abychom přes krátké intermezzo jak z díla amerického střihače, jemuž se dostaly do ruky kopie „Hledání ztraceného času“, náhle skočili do roku 1986. Nestihneme se ani  ohřát, když přichází další střihačská onanie a konec.

O hercích nemá smyslu se moc rozepisovat, jsou výborní. K nejlepším bych řadil Zlatu Adamovskou v roli ředitelské paničky Zity Gráfové, skvělý standard zvládají i ostatní. Tak popořadě Jiří Langmajer (ing. Borek Trojan), Ondřej Vetchý (Julda Serafin), Jan Vlasák (ředitel Gráf), Kristina Kloubková (přelétavá Madda Serafinová), Marko Igonda (playboy Alex Serafin) i Tereza Duchková (dobová Cosmogirl Evka). Přes debilitu svých rolí byli výborní i Marek Taclík (Bogdan Tušl) se svou filmovou chotí. Dobrá byla Veronika Žilková (doktorka Dáša Zíbrtová) i když svého puncu „té hloupé“ z TELE - TELE už se asi nikdy nezbaví a na rozdíl od ostatních nedokázala herecky překlenout dvacetiletou mezeru v ději a rozdílně staré osoby hrála pořád stejně. Jediný mimo lajnu, zpočátku mizerný a nepřesvědčivý, posléze ucházející byl představitel ředitelského syna Romana Gráfa - Jakub Prachař.

Za zmínku stojí ještě důraz na výběr prostředí a rekvizity, vše vytváří dokonalou iluzi doby. To co není v majetku soukromé osoby je příslušně zanedbané, soukromé vlastnictví je marným pokusem jak utvořit hezké a útulné prostředí z hnusných ingrediencí. Iluzi napomáhá i patřičně ošuntělé Ústí a šanonově kancelářské prostředí chemičky.

„Milenci a vrazi“ jsou zvláštním, téměř hororovým příběhem, ve kterém kvalitní momenty střídají ty horší. Nelogické obraty a celková nevýraznost a rozdrobenost děje jsou tím, co jej sráží, naopak důraz na detail, herecké výkony a nakonec i přítomnost jakéstakés myšlenky z něj nedovolují udělat naprostý propadák. Pocit jsem měl sice spíš negativní, ale něco z toho zůstalo.