Musím se přiznat, že od jubilejního desátého alba amerických DARKEST HOUR už jsem toho příliš mnoho neočekával. Už těch několik předchozích zacyklilo kapelu v kolovrátku svého stylu a nabízelo víceméně generickou porci melodického metalu severského střihu. Vlastně se dá říct, že skupina ze svého pojetí nikdy příliš neuhnula, ale postupem času se přeci jen dostavila jistá tvůrčí únava, pramenící především z faktu, že zde prostě nebyla vůle jakkoliv obměnit stylové zaměření. Tuto sveřepost jsem však na kapele na druhou stranu vždy respektoval a alespoň v letošním roce na tomto rozhodně nehodlám cokoliv měnit.
To z jednoho prostého důvodu – DARKEST HOUR se dokázali opět vybičovat k velice solidnímu výkonu. Vezmeme-li do úvahy skutečnost, že se tak stalo opět za minimální revize dosavadní tvorby, tak tento výsledek lze rozhodně považovat za velmi příjemný a překvapivý. Vlastně kdybych vedle „Perpetual Terminal“ postavil téměř 20 let staré album „Undoing Ruin“, tak těch rozdílů mezi nimi bych příliš mnoho nenašel. Američané neopouštějí svoji komfortní zónu a nehodlají připustit ani to nejmenší narušení svého tvůrčího pohodlí. Ano, máme tady lehce vybočující skladby jako „One With The Void“, (převážně) akustickou „Mausolem“ anebo instrumentální „satrianovské“ intermezzo „Amor Fati“, ovšem jako celek je album opět plně v režii riffových sekaček sázených v rychlých tempech.
Na tomto poli toho DARKEST HOUR už moc nového nevymyslí. Sympatická je jejich snaha co nejvíce zpestřit stereotypní riffový kolotoč, což se vlastně i daří díky skladbám jako „The Nihilist Done“. Američané moc dobře vědí, že to nejdůležitější je přispět do sekající mlýnice plnotučnými riffy a přestože se stále pohybujeme v teritoriu tvrdší metalové hudby, i kvalitními a lehce zapamatovatelnými refrény. Skladba velmi účelným způsobem zpracovává tyto vstupy. Nechybí jak příjemné melodie, ostré kytarové riffy, ani zjemnění v podobě krátké poloakustické mezihry. Vše do sebe nakonec zapadne s přesností kostek lega a výsledkem je posluchačova spokojenost nad hotovou hudební stavebnicí.
Píseň zároveň i připraví půdu pro nástup z celkového konceptu asi nejvíce se vymykající skladby „One With The Void“. Kompozice lehce koketující s post-metalovými náladami se v zásadě příliš nevzdaluje od teritorií bezpečných pro DARKEST HOUR, ale zároveň představuje velmi osvěžující výlet do lehce odlišných žánrových vod. V náznacích je tam stále slyšet ve tvorbě skupiny dominující severská thrashující melodika, ale spíše rockové provedení a výrazný refrén dokazují, že americká kapela se umí dívat i za hranice. Ba co víc, umí se tam i silně inspirovat.
Prostřední část alba patří vůbec k jeho nejsilnějším momentům. Po netradiční „One With The Void“ přichází totiž s instrumentálkou „Amor Fatri“ velké vydechnutí, protkané heavymetalovými kytarovými ornamenty. S následující „Love Is Fear“ se vše navrací opět do „normálu“, což v praxi znamená další „göteborskou“ šlehačku. Té šlehačky je letos opět vydatná porce a nutno říci, že je připravená z kvalitních surovin. Je to sice pořád ten samý recept, ale po již poněkud méně výrazných nahrávkách DARKEST HOUR na desáté desce dokázali velmi důstojně navázat na svá vrcholná díla. Album, které by nemělo skončit jen jako součást povinného kompletování diskografie, ale naopak se musí pravidelně navracet do přehrávače. Důvodů k tomu nabídne rozhodně dost!
