Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
TESSERACT zase trochu vyměkli. No a? To přece nevadí. Dokonce jim to takhle i sluší. Zvláště, když k sobě opět přitáhli zpěváka, se kterým jim to slušelo nejvíce. Snad by jim to konečně mohlo i nějaký ten čas vydržet. Daniel Tompkins podává na novém albu již tradičně skvělý výkon. Krom jeho bezchybného příspěvku dodává nahrávce specifický charakter slapovou technikou i baskytarista Amos Williams. Mnohdy je jeho nástroj přímo neodělitelně vpit do kytar, jindy trochu rušivě odsekává ambientní plochy. V každém případě jeho smysl pro rytmus a stavbu basových linek dodává TESSERACT specifickou složku, kterou se mnoho příbuzných kapel pochlubit nemůže. Lze říci, že Tompkins a Williams tvoří pilíře, na kterých novinka stojí. Zbytek je zvuk a strunná atmosféra.
Oproti minulosti zmizela koncepčnost a hroty. S novou nahrávkou se už nedá o TESSERACT mluvit jako o metalové kapele. Skupina míří někam do progrockových vod. Pryč jsou riffové vánice. Vokál se také nevydává do extrémnějších poloh, nejvíce tlačí na pilu v pasáži, která jde směrem k rapu, a bohužel musím říci, že i rytmicky se výraz kapely zjednodušil.
Tím se dostávám i k tomu, s čím mám na současné nahrávce největší problém. „Polaris“ prostě propluje, je to příjemné setkání, ale moc toho nezanechá. Na mě působí jako kompromis mezi emocemi, hitovostí, atmosférou, technikou a tvrdostí. Výsledek je takový, že tu je pár hezkých téměř soundtrackových ambientně pojatých pasáží, několik zajímavých groovů, které tvoří hlavně basa a bezchybný zpěv, ale ve výsledku nic výrazného, k čemu bych se za rok nebo dva vrátil.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.