U filmů, jakým je aktuální počin režiséra Nicolase Windinga Refna může být rozhodování o případné návštěvě kina poměrně tvrdým oříškem. Tedy pokud potenciální návštěvník nehodlá brát v potaz nadšené reakce kinofilů anebo ocenění poroty festivalu v Cannes. Tou byla právě za nejlepší režii poctěna tato pozoruhodná dánská v podstatě ještě stále vycházející režisérská hvězda. Otázka, která by se při pohledu na značně ošuntělou zápletku mohla nabízet, by zněla přibližně: „Že by na tom fakt něco mohlo být?“.

Archetyp nepříliš upovídaného hrdiny s nejasnou minulostí tady už byl tolikrát, že by to nikoho nebavilo počítat a i ten nápad s týpkem, co po nocích vozí zločince z místa činu, taky velice nápadně něco připomene. Tohle však recenzovaný snímek ani nechce nijak zakrývat. Právě naopak, hodlá demonstrativně dávat najevo, že nějaký originální příběh, logika či dokonce smysl pro realitu mu můžou být úplně ukradené.

Ba co víc, Refn si s jednotlivými provařenými postupy v některých momentech pohrává až do té míry, že výsledkem je záměrně přeslazená love story, násobená dlouhými záběry do tváří ústřední dvojice, což ještě patřičně podkresluje i skvěle vybraná hudba anebo naopak až přehnané násilí, kde není nouze o krvavá jatka, což může trochu evokovat tarantinovskou „výtvarnou“ stylizaci, ale dánský hračička se nehodlá zdržovat přespekulovanými dialogy či nějakými odkazy ke krvavým béčkovým akčňákům.

„Drive“ je i navzdory svému názvu filmem pomalým a rozhodně ne akčním. To bude možná pro nejednoho diváka znamenat drsnou srážku s realitou, ale faktem je, že pod tenkou slupkou mafiánského námětu se skrývá snímek prošpikovaný takřka vším, co lze zahrnout do atributů symbolizujících artové filmy. Stylizované záběry, hra s barvy a světlem a samozřejmě již zmiňovaný soundtrack, jenž má bezesporu ambice stát se legendárním. To vše zůstane v hlavě jako okamžitý první dojem zatímco to ostatní si chvíli počká.

Dánský režisér vsadil, stejně tak jako v případě svých předchozích počinů, na výraznou práci s kamerou. Jednotlivým momentům nechává dostatečný čas k dozrání, nežene se za bleskovými střihy, a to ani v případě automobilové honičky (ano, i na tu navzdory výše uvedenému o žánrovému zařazení filmu dojde a navíc s celkem sympatickým odkazem k „Bullitovu případu“) a naopak ponechává výrazný prostor k obrazovým hrátkám s filmově stále atraktivním prostředím prosluněného a ve větší míře i nočního Los Angeles. Explicitní krvavé scény mohou v prvním plánu působit trochu samoúčelně, ale i ty jako takové naplňují podstatu tohoto obrazově vytříbeného příběhu o osamělé duši mlčenlivého hrdiny.

Když si však uvědomíme tu lehkost, s jako Refn dokázal v momentě a zcela přirozeně přejít ze schematicky romantické situace k brutálnímu násilí (scéna ve výtahu), lze i onen krvavý rozměr snímku pochopit jako neoddělitelnou součást jednoho krásně fungujícího celku. To pak těžko vyzdvihovat i jednotlivé herecké výkony. Snad jen v případě Ryana Goslinga lze učinit výjimku. Jeho roli řidičského génia, z něhož je problém vypáčit pár slov, by možná díky své zdánlivé nenáročnosti ve zlatém období akčního filmu v osmdesátých letech šoupli někomu z ranku tehdejšího hvězd tohoto žánru, nicméně své zdánlivě nevýrazné postavě dokázal vdechnout onen rozměr osudovosti a hlubokého tajemství ukrytého v minulosti. Gosling tím potvrdil svůj statut univerzálního herce schopného zahrát široké spektrum charakterů.

„Drive“ tak bezesporu je a bude filmem, o kterém se bude ještě dlouho hovořit. Je svým způsobem až nesmírně nostalgickým, tu milým, tu zase nemilosrdně krutým a přitom filmem naprosto současným a stylotvorným. Dojmy z něj si stále dělají doslova vše, co se jim zamane a ne a ne se stále pořádně zformovat. Jedno je však jisté, hovoříme o snímku, jenž dokáže v hlavě rezonovat ještě dlouho po jeho zhlédnutí. Nedokážu však pořád dost jasně odpovědět na otázku, zdali je to díky jeho obrazové vytříbenosti, či hudbě, jež s ním ideálně koresponduje, či něčím jiným, co nejsem schopen dost dobře popsat.