OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na začátek musím konstatovat, že první série pro mě byla mírným zklamáním. Dvojka tento dojem ale naprosto otočila. Lze říci, že za posledních pár měsíců mi dělá Disney s Hvězdnými Válkami radost. Od září, kdy začal vycházet Andor, mě nedokázal svět Star Wars zklamat žádným ze svých projektů. S radostí tedy vytěsňuji seriálové hrůzy jako byly The Book of Boba Fett a Obi-Wan Kenobi a očekávám věci příští.
První várka visions byla silně navázána na anime styl a svěřena těm nejzajímavějším anime studiím, nicméně ohledně příběhů to stále beru jako promarněnou příležitost. Od dvojky jsem příliš velké očekávání neměl. Když se ale začaly objevovat zvěsti o tom, jaká studia budou příběhy zpracovávat, trochu jsem zpozorněl.
Byly mezi nimi méně známé nezávislé značky jako je El Guiri, Punkrobot nebo jihoafrické studio Triggerfish, nicméně i naprosto legendární firmytypu irských Cartoon Saloon, kteří jsou podepsáni pod filmy jako Vlkochodci nebo Píseň Moře. Vedle nich pak továrna na animovaný humor zvaná Aardman, která je podepsána pod Slepičím úletem nebo značkou Wallace & Gromit. Nakonec pak tvůrci, kteří nejsou takovou legendou, ale už v minulosti dokázali překvapit. jejich zástupci je například jihokorejské Studio Mir, jež stojí za celkem povedeným příběhem o Vesemirovi ve filmu ZAKLÍNAČ: VLČÍ SEN. Takže namlsán jsem byl celkem solidně. A výsledek? Překonal mé očekávání a dosahuje úrovně hravosti první série Love, Death and Robots.
Celá druhá série je výbuchem kreativity. Představuje devět povídkových příběhů ze světa Star Wars, které snad nemohou být odlišnější. El Guiri udělali snímek, který mi v něčem připomíná Spider-mana: Paralelní světy, nicméně je o poznání komornější a více art. Příběh nás dostává do éry Staré republiky, hraje si velmi vynalézavě s barvami, tvary i čistě bílou plochou. Vedle toho druhý díl od Cartoon Saloon pracuje s tím, co umí nejlépe. Do zdánlivě dětské animace a témat dokáže zamotat mnohem temnější příběhové odstíny.
Obrovským překvapením je pro mě studio Punkrobot, které přichází se stopmotion animací a osobním příběhem dvou sester, které žijí na planetě, jejíž přírodní zdroje devastuje Impérium. To, jakým způsobem tu tvůrci propojují enviromentální tématiku, sílu a emoční rovinu příběhu, jen tam někde neuvidíte. Od Aardman studia jsem očekával komediální příspěvek a vlastně ho dostanete. Demonstrovaný je nicméně také na mnohem univerzálnějším vztahu matky a dcery z rasy Twi'leků. Má to říz, akci i vtip.
Studio Mir, které jsem tu už zmiňoval, přichází s příběhem, jenž je o poznání klasičtější, neboť je o boji Jediů a Sithů. Má ale také silnou vztahovou linku a na malé ploše dokáže nádherně vykreslit jednotlivé postavy. Velkým překvapením pro mě byl i příspěvek francouzských tvůrců z La Cachette. Postupem času mi došlo, že jsem od nich viděl průměrný animák Strážce měsíce, ale po shlédnutí jejich Star Wars povídky si rozhodně doplním i jejich seriály, jakými je pravěký Primal, a dám šanci projektu Unicorn: Warriors Eternal. Jejich příspěvek do Visions nás zavádí do budovy Opery na Coruscantu a překvapivě zvedá opět rodinné téma. Ale zcela jiným způsobem. Tématizuje pak pohyb a tanec, což mě, ačkoliv si zachovávám zdravě ignorantský přístup k oběma těmto disciplínám, svým ztvárněním dostalo na kolena.
Příběh dvou dalších sourozenců od indického studia 88 Pictures silně akcentuje indickou kulturu a propisuje ji do příběhu, který je v rámci série z těch slabších, ale exotický vizuál to zčásti vynahrazuje. Komornější příběh od japonského studia D'Art Shtajio je oproti ostatním mnohem méně dějový, ale na mě působil odvážně v tom, jak Star Wars vesmír pojal a z jakého úhlu na celý vesmír nahlíží. A pak je tu konečně Poslední příběh od jihoafrických Triggerfish. Naprosto pohádková detailní a precizní výprava, velmi neotřelý vizuál i příběh o malé holčičce s nezvyklou schopností.
Celá série hodně připomíná Animetrix nebo Love, Death & Robots, které jsem už zmínil. Kvalitou a různorodostí. Krom vizuálu tu jsou akcentované další umělecké složky, jako je tanec, pohyb a zpěv. Takové malé velmi příjemné ostrůvky tvůrčí energie poházené po Star Wars univerzu.
Povídková sbírka ze Star Wars univerza se skvělými příběhy a grafikou od těch nejlepších nezávislých studií.
8,5 / 10
USA / Japonsko / Španělsko / Velká Británie / Indie / Irsko / Jihoafrická republika / Jižní Korea / Francie, 2023, 2 h 39 min (Minutáž: 14–21 min)
Režie: Rodrigo Blaas
Scénář: Rodrigo Blaas
Hrají: Úrsula Corberó, Luis Tosar, Bebe Cave, Charithra Chandran, Denis Lawson, Maxine Peake, Lillete Dubey, Neeraj Kabi, Anjelica Huston, Molly McCann, Cynthia Erivo, Faith Baloyi, Tumisho Masha, Anika Noni Rose, Cedric Yarbrough, Daveed Diggs, Jordyn Curet, Amparo Noguera, Kate Dickie, Valentina Muhr, Ashley Park, Daniel Dae Kim, Min-soo Choi, Barbara Weber, Camille Cottin, Kaycie Chase, Lambert Wilson
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.