Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před nedávnem jsem dostal otázku, jaká vánoční pohádka se mi líbila nejvíc. Za předminulý rok to byl zcela jistě "Klaus", letos jsem chvilku váhal, protože "Vlkochodci" není tak úplně vánoční pohádka, ačkoliv jsem ji přes Vánoce viděl poprvé. Po řemeslné stránce jde ale o nádherné originální dílo, které v současném světě animace nemá příliš srovnání. V posledních dnech jsem si oživil všechny filmy Tomma Moora a "Vlkochodce" bych se nebál v tom, jak střídají styly, přirovnat ke dva roky starému a cenami ověnčenému filmu Spider-Man: Paralelní světy.
Tomm Moore mě tu opět fascinoval animátorskou hravostí, jakou svým počinům propůjčuje. K řemeslu přistupuje zcela jinak, než ostatní animátoři. Nebojí se určité abstrakce a vždy pro ztvárnění využívá grafické prvky úzce související s tématem. U filosoficky zaměřeného filmu z blízkého východu "Kahlil Gibran's The Prophet" pracoval s typickými ornamentálními styly z regionu, u "Vlkochodců", odehrávajících se v Irsku, užívá folklorní motivy. Mění grafický přístup podle prostředí filmu i náladovosti. Jiný styl má například město a les.
Děj nás zavádí do středověkého irského města Kilkenny, kam malá Robyn přichází z Anglie se svým otcem, jenž v místní vojenské posádce zastává úlohu lovčího. Citelné napětí mezi místními a Angličany, kteří se snaží zemi řídit pevnou rukou, dělá z Robyn lehce osamělé dítě, které není součástí žádné místní dětské party. Kamarádku nachází v blízkém lese a není to ledajaká kamarádka. Divoká lesní holčička je součástí zvláštní rasy lidí, co se dokážou měnit ve vlky. Tady Moore na svůj příběh namotává folklór a mytologii země, což vlastně dělal i u svého nejúspěšnějšího filmu "Píseň Moře". Stejně jako u svých předchozích projektů do filmu dostává další citelné dimenze. Jednak má příběh zřetelnou enviromentální stránku a druhak se soustředí na určitý druh soucitu a porozumění. V tomto ohledu jsem si vzpomenul na některá díla Hajao Mijazakiho.
Ačkoliv základní kostra příběhu není nijak složitá, tak si drží napětí. A to i ve chvílích, kdy budete jasně vidět, kam děj směřuje a jak to celé musí skončit. Stejně jako ve svých ostatních filmech ale Tomm Moore dávkuje pozornému divákovi další, dospělejší vrstvy. Například zřejmě není náhodou to, kde se děj odehrává. Kilkenny mělo svoji zajímavou historickou úlohu v diskriminaci katolíků za doby Olivera Cromwella. Právě takové drobné střípky, spolu s jedinečným grafickým stylem a určitým druhem poselství, dělají z "Vlkochodců" trochu víc, než je jen pohádka pro děti.
Jak hodnotím jiné filmy od Cartoon Saloon:
The Secret of Kells (2010) - 7/10 The Prophet (2015) - 6,5/10 Song of the Sea (2015) - 8,5/10 The Breadwinner (2018) - 8/10
Irsko a vlkodlaci v originálním stylu. Víc, než jen pohádka pro děti.
8 / 10
DALŠÍ INFORMACE
Irsko / USA, 2020, 102 min
Režie: Tomm Moore Scénář: Will Collins Hudba: Bruno Coulais Hrají: Sean Bean, Honor Kneafsey, Simon McBurney, Maria Doyle Kennedy, Jon Kenny, Nora Twomey Producenti: Tomm Moore, Nora Twomey
Kolegové a krajané dánských THORIUM si drhnou své a na rozdíl od zmíněných THORIUM jsou ve své melodické, thrashem i heavy klasikou načichlé a severskou aurou prostoupené deathové poloze doma. Nic převratného, zřejmě hlavně dávka nostalgie pro pamětníky.
Pejsek s kočičkou pek... tedy, spíše Gabriele Gramaglia pekl dort. "A co do něj přidal?" Drtivé OSDM riffy, technický death metal, výrazné melodie, obrovskou porci atmosféry a kromě hlubokého growlu občas i čistý zpěv. "No a nebude nám z toho blbě?" Ne.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.