Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Příběh šestnáctého studiového alba MEGADETH se psal věru velmi dlouho. Nejprve se v podání samotné kapely objevily náznaky, že následovník úspěšného titulu „Dystopia“ (2016) by mohl vyjít už dva roky po něm. Pak ovšem v polovině roku 2019 obletěla svět zpráva o onemocnění Davea Mustainea rakovinou jícnu, z níž se naštěstí nakonec umělecký samorost úspěšně vykřesal. Následně nicméně udeřila covidová pandemie, která veškerý umělecký svět zpomalila a kolikrát i zastavila. Ne tak naštěstí MEGADETH, kteří konečně začali nové album alespoň nahrávat a odtajnili i jeho pracovní název – „The Sick, The Dying… And The Dead!“ – jenž se nakonec ukázal být definitivním.
Ale to ještě samozřejmě nebylo vše. Na jaře loňského roku vyhodil kapelník Mustaine letitého parťáka a druhý pilíř kapely Davida Ellefsona, neboť si měl po internetu vyměňovat fotky, videa a bůhví, co ještě, s jistou slečnou, která mohla být i nezletilá. Na to konto byly z připravovaného alba dokonce odstraněny i již nahrané Ellefsonovy party a jejich novým zněním byl pověřen starý mazák Steve Di Giorgio (TESTAMENT, DEATH TO ALL).
Skutečně, hotový scénář k napínavému seriálu. Dalo se proto klidně očekávat, že samotné nové album může být trhákem, jemuž se v dosavadní diskografii kapely dostane podobně výraznějšího postavení, jak se to povedlo třeba i již zmíněnému jeho předchůdci „Dystopia“. Ovšem taková očekávání se tentokrát se skutečností jaksi úplně nesetkala. Respektive ne tedy, že by se úplně minula, to jednoduše šest let příprav a samotná osobnost Davea Mustainea už zřejmě předem vylučují, ale k perfektnímu zapadnutí „The Sick, The Dying… And The Dead!“ do formy ideálního alba MEGADETH prostě nedošlo.
Na vině bude především to, že kapela zůstala spíše konzervativní, od svého nejúspěšnějšího thrashově/metalového předobrazu se nechtěla příliš odklánět, a zároveň nebyla příliš odvážná v tom, jak hluboko zajít, když chcete napsat opravdu dobrou novou skladbu. Album se proto odvíjí na vlně starých známých rytmů, riffů a posloupností a onen výraz „odvíjí“ je pro něj vlastně tím úplně nejvýstižnějším. Ano, ono totiž před vámi nefrčí jako namydlený blesk, neubíhá jako voda, dokonce ani jednoduše neodsýpá, ale prostě se odvíjí. S prakticky stále stejným výrazem, u nějž posluchač nakonec vlastně jen čeká, až už to konečně skončí, a je maximálně vděčný za všechny ty okamžiky, které tohle stereotypní „sunutí se“ v pozitivním smyslu naruší. Jako parádní kytarová sóla v titulní skladbě a v „Sacrifice“, zadupávající do země jejich zbývající děj, jako pulsující Di Giorgiova basa, která zase znamená záchytný bod pro „Night Stalkers“, nebo magický úvod „Mission To Mars“, vzbuzující naděje o mnoho větší, než toho pak samotná skladba přinese.
Najdou se ale naštěstí i kompletní skladby, které jsou oněmi „okamžiky“, byť pro album jako celek rozhodně nepředstavují žádnou revoluci. Sympaticky mrazivá „Dogs Of Chernobyl“, která konečně přináší refrén jaksepatří, spolehlivě nejlepší kousek celé nahrávky „Killing Time“, jemuž nechybí vůbec nic – je svižný, emotivní, nápaditý a dramatický, podobně barevná „Soldier On!“ a na závěr dejme tomu i „We´ll Be Back“, když už nic jiného, servírující alespoň riff a tempo jako žiletku.
I tak ovšem platí, že dohromady jako celek album „The Sick, The Dying… And The Dead!“ nepůsobí zrovna nejcharismatičtěji a nezakryje to ani působivá scéna s Vicem Rattleheadem na jeho obalu.
1. The Sick, the Dying... and the Dead!
2. Life in Hell
3. Night Stalkers
4. Dogs of Chernobyl
5. Sacrifice
6. Junkie
7. Psychopathy
8. Killing Time
9. Soldier On!
10. Célebutante
11. Mission to Mars
12. We'll Be Back
tak mi to pride, ze cim znamejsia kapela, tym vacsie nutkanie to skritizovat, len aby si dotycny pripadal zaujimavo... jedine, co mozno tejto doske vytknut, su texty (Dave bol svojho casu jeden z najlepsich textarov v metale, ale uz to holt v sebe nema) a trochu poslabsia druha tretina albumu... inak super zvuk, hudobne vykony standardne dokonale a dokonca aj spev je na Daveove pomery vynikajuci... vydareny vylet po vsetkych obdobiach kapely a tak to ma byt...
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.