Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po tříleté studiové odmlce, ve výročním, třicátém roce své existence přicházejí švédští melodičtí smrťáci AMON AMARTH s dvanáctým řadovým albem. Věrni své tradici inspirace severským dávnověkem se při tom pasují na „Velkou pohanskou armádu“, která má svůj reálný odraz v událostech, jež se odehrály na britských ostrovech v devátém století našeho letopočtu, a tahle stylizace jim znovu úspěšně funguje. Obzvláště tedy když jí celou servírují na pevném a hutném deathmetalovém štítu, úspěšně pokrytém vnadnými melodickými rytinami, na něž je radost pohledět.
Ne, od minulého alba „Berserker“ se toho mnoho nezměnilo, což ovšem nutně neznamená prostor pro nějaké předsudky, skrze něž lze na „The Great Heathen Army“ pohlížet. Naopak, protože právě zmíněný albový předchůdce byl nahrávkou, která zase po čase zadula do kapelních plachet čerstvým a svěžím větrem, takže zněla znovu tak majestátně a mocně, jak si to nejspíš vždycky přála. Bylo to jistě dáno i ústupem od lpění na některých deathmetalových pořádcích, v nichž čistá melodie nemá co pohledávat.
A sázka na tuhle podobu vlastního smrtícího výrazu vyšla kapela i napodruhé, přestože některé její prvotní komentáře na adresu nového alba naznačovaly cosi o opětovném přitvrzení a podržení se právě deathmetalových jistot. Upřímně vlastně ani nevím, co ve chvílích takových vyjádření měli chlapi z AMON AMARTH na mysli, protože novinka je opravdu cokoliv jiného, jen ne opuštění úspěšné hudební formulky z předcházející studiové nahrávky.
Znovu se tedy vydáváme na pomyslný poznávací zájezd do vikingské historie a hraje nám k tomu ten nejhezčí myslitelný soundtrack. Riffy jsou těžké jako obouruční meč v rukách dítěte, tempa akorát taková, aby se do nich dobře houpalo v sedle, zatímco do solidnějšího cvalu přecházejí jen občas, a na pozadí mnohých kytarových vyhrávek a sól pak jeden úplně cítí, jak opojné mohlo být stát se součástí vzpomínané „Velké pohanské armády“. Nemluvě samozřejmě o ryčném murmuru velitele Hegga, který už sám o sobě má obrovský potenciál nepříjemně roztřásat nepřátelské nohy.
V textech nalezneme zajímavé mytologické náměty („Heidrun“, „Skagul Rides With Me“), nechybí ani vtipně vymyšlená a složená pocta „pohanům“ a jejich anglickým protějškům ve skladbě (jak jinak) „Saxons And Vikings“, v níž maximálně sympatickým způsobem hostuje kdo jiný, než Biff Byford z hádejtekteré kapely, a vlastně po celou stopáž alba se nenaskytne příležitost, v níž by si jeden mohl zoufat nad neobjevností či neoriginálností. Grandiózním způsobem to na samotný závěr korunuje mistrovský kus oceli v „The Serpent´s Trail“, v němž exploduje nejen téma pomyslné stezky z říše mrtvých do pekla, ale zejména naprosto mrazivá atmosféra a další jednoduché, ale maximálně účinné kytarové sólo.
Pokud jsou tedy AMON AMARTH na sklonku třetí dekády své existence schopni tvořit takovéhle věci – a oni podle posledních dvou alb zjevně jsou – zdají se jejich další osudy být už teď více než osvícené přízní samotného Odina. Těšme se, že jsme (a budeme, doufejme) u toho.
1. Get in the Ring
2. The Great Heathen Army
3. Heidrun
4. Oden Owns You All
5. Find a Way or Make One
6. Dawn of Norsemen
7. Saxons and Vikings
8. Skagul Rides with Me
9. The Serpent's Trail
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.