Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mezi mnou a tímto albem byl celkem turbulentní vztah. Hned po ohlášení desky, na které bude s CONVERGE spolupracovat CHELSEA WOLFE a mimo to se připojí i Ben Chisholm a Stephen Brodsky z CAVE IN, se ve mně vzedmula vlna podezření. Proč? Komu? CONVERGE chtějí hrát temný folk? Gotiku? Nedokázal jsem si představit, že by něco takového mohlo fungovat. Úmyslně jsem se zdráhal si album poslechnout. Jedna z recenzí na Pitchforku desku nemilosrdně popravila. Psalo se o tom, že CONVERGE brousí dno nebo že „Bloodmoon: I“ je počin nejnižší úrovně. Vlastně to chápu. Mám kolem sebe spoustu „converge srdcařů“, kteří tento krok prostě nevydýchali. Na druhou stranu se začali objevovat jedinci, kteří celou kolaboraci přirovnávali ke koitu NEUROSIS a JARBOE na společné desce v roce 2003.
Hlasy, které díky aktuální desce označují CONVERGE za kapelu, jež už rezignovala na inovaci, nelze brát vážně. Právě toto je od nich krok mimo komfortní zónu. Udělat album, na kterém se nebudou soustředit na kulervoucí tlak a technickou zručnost Kurta Balloua a Bena Kollera, je průnikem do málo prozkoumané oblasti. Otázka visící ve vzduchu ovšem je, zdali se tento úhyb z vytyčené cesty podařil. Odpověď není jednoznačná.
Na jednu stranu mě CONVERGE překvapili v tom, jak dokáží pracovat s křehkými motivy, vystavět něco opravdu atmosférického, podřídit se jinému elementu, kterým tady jednoznačně je osobna CHELSEA WOLFE. Chceme takhle ale CONVERGE vidět? Máme tu bestii, jež svým chaotickým hardcorem trhá na kusy vše živé v dosahu. Na „Bloodmoon“ však vidíme zkrocené monstrum, které místo chaotické, dravé zuřivosti pracuje s jemností, atmosférou a třeba i zneklidňujícím neklidem. Pro mnohé to bude málo.
Za mě jsou tu ale velmi povedené melodické motivy a cáry atmosféry, které jsem v takové formě od CONVERGE nikdy nedostal. Bál jsem se, aby deklamující nebo šeptající Jacob Bannon nepůsobil směšně, a to se naštěstí také nestalo. Některé tiché fragmenty alba jsem si opravdu zamiloval. Pak je tu ale vata, kterou jsem začal přeskakovat. Třeba ty papundeklové syntezátory ve skladbě „Coil“ mi opravdu fyzicky ubližují.
Ano, CONVERGE a CHELSEA WOLFE natočili desku, na níž si osahávají postmetal, sludge, nějaké to ambientní mlžení a dokonce, někteří lidé snad prominou, i goticko-folkové elementy. Celý tento podnik navazuje na koncert pojmenovaný „Blood Moon“, který hráli na kultovním festivalu Roadburn v roce 2016. Od té doby dozrávala myšlenka, jež vyústila v žánrově netradiční desku, která s sebou nese pro CONVERGE velmi netypickou mystickou atmosféru a lehce teatrální stylizaci. Problémem mnohých je to, že takhle CONVERGE vidět nechtějí. To ale není moje potíž s "Bloodmoon: I". Ta spočívá v tom, že výsledek považuji přeci jen za trochu fádní v porovnání s tím, co v bažinatých náladovkách vzniká.
1. Blood Moon
2. Viscera of Men
3. Coil
4. Flower Moon
5. Tongues Playing Dead
6. Lord of Liars
7. Failure Forever
8. Scorpion's Sting
9. Daimon
10. Crimson Stone
11. Blood Dawn
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.