Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to téměř už patnáct let, kdy tu vyšla recenze začínající slovy „na českém hardcoreovém nebi byla zpozorována nová kometa“. Poté době by se dalo říct, že ta kometa nyní dohasíná. Kruh se uzavírá. Cesta, která začala deskou „When Gods Fight For A Flag“ končí artefaktem „False Flag World“. Já musím přiznat, že je mi to líto. FLOWERS FOR WHORES pro mě představují absolutní špičku domácí scény. Nikdy nebyli jen prázdnou skořápkou, co postrádala obsah. Jejich koncerty byly plnokrevnou ždímačkou potu a krve. Měli úplně jiný náboj než většina jiných domácích kapel v metalcoreové ohradě.
O desce v českém jazyce se dlouho mluvilo. Možná až moc dlouho. Nyní ji tedy držím v ruce s vědomím, že pravděpodobně už nebude mít následníka. A jaké to je? Skvělé, samozřejmě. Ivan dokázal napsat texty, jež mě zas a znovu nechávají přemýšlet, co za nimi je. Nebo kdo za nimi je. Domácí jazyk jim prospívá. Oproti hitovkám typu 1:30, které zpracovávaly konkrétní téma a bylo to na první dobrou patrné, zní význam slov mystičtěji a rozhodně více fatalisticky.
Hlavně díky zasazení textů se pak daří budovat silné oblouky, silně akcentující spojení významu s hudbou. Každá skladba v tomto ohledu obsahuje klíč, kterým ji lze odemknout. Ať už jde o halekací konec ve skladbě „Torza“ nebo „Prsten architekta“ v „Černán“.
FLOWERS FOR WHORES jsem vždy vnímal jako kapelu, která má velmi blízko k určitému typu angažovanosti. Ta tu teď zdaleka není tak patrná. „Svět falešných vlajek“ je mnohem osobnější a hlubší. Prvotní ambicí je tu uzavřít kapitolu, vypořádat se patnácti léty existence. Za tu dobu přece dospěje člověk.
Naprosto skvěle tu pak funguje souhra dvou zásadních figur po instrumentální stránce. Marián za bící soupravou tlačí kytary se zběsilostí sobě vlastní a Pavel přikládá pod kotel silnou melodiku, která je o poznání temnější, než kdykoliv předtím.
Jestliže celá deska začíná uragánem nazvaným „Rez“, kde se bicí a kytary šponují do obrátek a vyplavuje se adrenalin, tak konec patří meditativním repeticím. Závěrečná kompozice „Finis Coronat Opus“ je pro mě smířením s odchodem. Pomalý a hypnotický requiem, ve kterém šelma zakráká naposledy.
Žánrové rozkročení mezi metalcore, atmosférické kytarové motivy z meziher „Izolace“ a „Krakatit“ i temný apokalyptický styl hardcoreu tu zapadly na místa, kam patří. FLOWERS FOR WHORES nahráli labutí píseň. Vykládají při ní svoje skryté karty na stůl. Nejsou na nich káry a srdce, ale mnohem složitější obrazce, které mihotavě mění tvary. Schizofrenie, jestli všechna tajemství vyjevit nebo uzamknout navždy v sobě, je vyřešena šalamounsky. Díky náboji a emocím, které „Světem falešných vlajek“ probleskují, je ale výsledek niternější a drtivější než cokoliv před tím. FLOWERS FOR WHORES po patnácti letech dospěli a zemřeli. Vždycky je to tragédie, když zemře teenager. Bude mi chybět.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.