Před rokem jsem se tu rozplýval nad zkušebnovým demáčem a psal jsem o naději domácí hardcorové scény. DECULTIVATE jsou tu po roce s novou deskou. Drzou deskou, nutno podotknouti. Nevím jak jinak pojmenovat to, když vydáte nahrávku, která má devět minut, šest tracků a nosičem je dvanáctipalec. Oboustranný. Neubráníte se otázce, zdali to není plýtvání. Zdali to není zbytečné. A není. V těch devíti minutách je natlakováno víc energie, než jiné kapely narvou do devíti dlouhohrajících desek. Navíc, taková deska tady už dlouho nevyšla. DECULTIVATE našli přesně tu mezeru, která tu léta zůstává prázdná. Hranici toho nejbrutálnějšího špinavého hardcore, za kterou se už jen sype a brousí. 

Toho, že je Majo parádní bubeník, jsem si všiml již ve FLOWERS FOR WHORES, ale v DECULTIVATE přímo rozkvetl, když jsem viděl v plzeňské Papírně jeden z prvních koncertů kapely. Dokáže hrát technicky a hravě, ale přitom si zachovává naprosto dravý tah na branku. A vlastně stejné je to s Radkem. Jeho riffy nikdy v jeho předchozích kapelách neřezaly tak ostře a současně plně. Tahle dvojka až společně mohla konečně vypustit do světa to, co v nich je. Chemie mezi nimi je téměř hmatatelná. Ti dva se vzájemně hledali. Radost mi dělá i Radim, u kterého je znát, že se učí citlivěji pracovat s žánrem, který mu na demonahrávce nebyl tak zcela vlastní.

Výsledek zní naprosto skvěle. Zvuk od Amáka jak víno. Valí to. V těch devíti minutách jsou namleti CURSED, CONVERGE i crustová Skandinávie. Deska se neustále žene dopředu, nezpomaluje, jede jak parní válec, kterému naftu nařezali plutoniem. Jako byste z TRAP THEM vyházeli všechny pomalejší pasáže. Tolik intenzity do devíti minut se snad ještě žádné domácí kapele vtěsnat nepodařilo.