Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Před rokem jsem se tu rozplýval nad zkušebnovým demáčem a psal jsem o naději domácí hardcorové scény. DECULTIVATE jsou tu po roce s novou deskou. Drzou deskou, nutno podotknouti. Nevím jak jinak pojmenovat to, když vydáte nahrávku, která má devět minut, šest tracků a nosičem je dvanáctipalec. Oboustranný. Neubráníte se otázce, zdali to není plýtvání. Zdali to není zbytečné. A není. V těch devíti minutách je natlakováno víc energie, než jiné kapely narvou do devíti dlouhohrajících desek. Navíc, taková deska tady už dlouho nevyšla. DECULTIVATE našli přesně tu mezeru, která tu léta zůstává prázdná. Hranici toho nejbrutálnějšího špinavého hardcore, za kterou se už jen sype a brousí.
Toho, že je Majo parádní bubeník, jsem si všiml již ve FLOWERS FOR WHORES, ale v DECULTIVATE přímo rozkvetl, když jsem viděl v plzeňské Papírně jeden z prvních koncertů kapely. Dokáže hrát technicky a hravě, ale přitom si zachovává naprosto dravý tah na branku. A vlastně stejné je to s Radkem. Jeho riffy nikdy v jeho předchozích kapelách neřezaly tak ostře a současně plně. Tahle dvojka až společně mohla konečně vypustit do světa to, co v nich je. Chemie mezi nimi je téměř hmatatelná. Ti dva se vzájemně hledali. Radost mi dělá i Radim, u kterého je znát, že se učí citlivěji pracovat s žánrem, který mu na demonahrávce nebyl tak zcela vlastní.
Výsledek zní naprosto skvěle. Zvuk od Amáka jak víno. Valí to. V těch devíti minutách jsou namleti CURSED, CONVERGE i crustová Skandinávie. Deska se neustále žene dopředu, nezpomaluje, jede jak parní válec, kterému naftu nařezali plutoniem. Jako byste z TRAP THEM vyházeli všechny pomalejší pasáže. Tolik intenzity do devíti minut se snad ještě žádné domácí kapele vtěsnat nepodařilo.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.