MAJESTICA - Power Train
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
I v Ázerbajdžánu, Indii nebo u iránských světoběžníků vzniká hudba navzdory omezením, případně tamějším režimům. Vybírám trojlístek desek napříč zeměmi, jazyky a hlavně žánry. Od elektroniky s prvky ambientu, postrocku i perského folklóru, přes netradiční black metaly až k preciznímu technickému death metalu. Před rokem a půl jsem plánoval hned několik cest a nevyšla z nich ani jedna. Přiznávám, chybí mi to. Ale cestovat se dá i skrze hudbu.
Výjimečné album se silnou vazbou na Teherán k sobě váže ambientní plochy, tradiční perské postupy, elektroniku, relaxační minimalistické beaty i postrock. Syrhus Shahrad, jenž stojí za projektem HIATUS, je primárně žurnalistou, který pokrývá mnoho oblastí. Těmi je jak kultura, kde se věnuje psaní o hudbě a filmové kritice, tak i práce korespondenta pro plátky jako Sunday Times. Ačkoliv žije v jižním Londýně, v jeho autorské hudbě jsou jeho původ a perská kultura naprosto hmatatelné. Nejde přitom jen o způsob práce s melodií, ale i nástroje, s nimiž pracuje. Hojně využívá velmi specifický ševelivý zvuk smyčců nástroje kamancheh, který ale prokládá violou, trubku nebo steel guitar. I přes kombinaci západních a orientálních nástrojů si jeho práce zachovává silnou soudržnost. V tom, jak celá deska působí dějově a přitom meditativně, pak v posledních měsících nenacházím nic, co by mě bavilo více.
Za ázerbajdžánskými VIOLET COLD stojí Emin Guliyev, někdejší člen dřevní temnoty VOID, která měla své kořeny hluboko v black a doom metalu. V rámci VIOLET COLD ale obrací kulturu černokovu naruby a dodává tak metalovým rouhačům zcela nový úhel pohledu. Obal jeho nové desky bere svatý symbol půlměsíce a hvězdy, který je titulním tématem jak ázerské, tak turecké vlajky, a pokládá ho na duhovou zástavu. Nejsem si jist, co by už měla být větší hereze než to, že na blackmetalové scéně muslimského státu si pro obal desky spojíte státní znak a queer barevnost. Se stejnou vervou v boření hranic nepřistupuje jen k symbolům, ale i k black metalu jako takovému. Rozpité blackgazové kytary nechává narážet do euforických syntezátorových plachet, pod kterými duní kobercový nálet z kopáků. VIOLET COLD ale nezní jako nepovedený vtip. Emin Guliyev v sobě nezapře cit pro dějové melodie a vypointování hudebního příběhu a zdánlivě neslučitelné prvky dokáže skvěle vybalancovat.
MORAL COLLAPSE – Moral Collapse
Šestimilionová metropole Bangalore indického státu Karnátaka má v Indii specifické postavení. Přezdívá se mu indické Silicon Valley. Příležitosti technologických firem sem vábí mozky z celé země. Dvěma místním nadšencům do technického death metalu se podařilo přilákat ke svému projektu celkem solidní sbírku osobností světové metalové scény, ať už je to Kevin Hufnagel z GORGUTS a DYSRHYTMIE nebo Bonny Koelble z legendy zvané DEATH. Za přispění takových hostů vzniká velmi průrazné eponymní album, založené na technickém death metalu, který v sobě rád kombinuje netradiční nástroje, jako je saxofon a housle. Výsledek je po technické stránce naprosto excelentní. Za jeho zvukem stojí Hannes Grossmann, který momentálně působí v německé vlajkové lodi progresivního death metalu OBSCURA. Jeden z nejpůsobivějších a nedospělejších debutů na poli smrtícího kovu se pro letošní rok zrodil v jižní Indii.
Když namícháte styly RHAPSODY a STRATOVARIUS kolem roku 2000, tak dostanete buď děsný kýč nebo MAJESTICA. Ono je to nakonec docela zábavné a má to spád, jen od toho nesmíte čekat víc než pár hezkých chvil s lehkou holkou.
Ukrajinci se zacyklili sami v sobě, ve svém zašmodrchaném progresivním metalcoru, takže smutně vzpomínám na časy, kdy skupina pálila takové pecky jako "I Speak Astronomy", "Teacher, Teacher!" nebo "Perennial". Nic srovnatelného na "Duél" nenacházím.
PHRENELITH potřetí. Potřetí jinak a potřetí skvěle. Dánové doručili majestátní, drtivou, ale současně i líbivou kolekci často odkazující směrem k IMMOLATION. Jestliže "Chimaera" byla žánrově více rozkročena, pak "Ashen Womb" je návratem k čistému OSDM.
Živák alebo best of? ELECTRIC WIZARD skracujú 8-ročné čakanie na novú dosku dokonale reprezentatívnou živou kolekciou, pokrývajúcou obdobie medzi „Dopethrone“ (2000) a „Time To Die“ (2014). Podľa očakávania brutálne ťažký, ale brutálne odmeňujúci posluch.
Těžko zařaditelná hudba, stylově oscilující od progres poprocku a art rocku až k metalu. První deska, kterou si dám do předběžných TOP 2025. Zpěvačka Grégoire Caussèque mi svým často až éterickým projevem v kombinaci s neotřelou dánštinou přímo učarovala.
Skotská dnes-už symfo&pagan blacková veličina se vrací se svým možná nejmajestátnějším albem, které maluje na rozměrná plátna rozmáchlými tahy provoněnými rašelinou a svěžím vzduchem Highlands. Okamžitá láska, od dob debutu jsem si SAOR tak neužíval!
Nová Markova sólovka je překvapivě dobrá a pestrá deska. Nečekejte však výzvu novým NIGHTWISH. Tohle je především pocta starým hard rockovým klasikům. To už ostatně bylo patrné z „Kashmirovského“ singlu „Left on Mars“.