Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Výjimečnost a určitá raritnost desky „The End Of All Things“ od CROWN mě donutila vrátit se po delším čase k rozepsané recenzi a podělit se o dojmy z jednoho pro mne z nejlepších alb roku 2021. Další důvod pak určitě představuje i stylové zařazení, do kterého francouzské duo napíná své síly. Při poslechu zmíněného alba je totiž nemožné nevzpomenout na dvě velká jména gothicrockové scény a to FIELDS OF THE NEPHILIM a TIAMAT. Od prvních si CROWN berou zasmušilou a rozmáchle náladovou hudební formu, kdežto směrem k pozdním TIAMAT odkazuje zvukově jasné a střídmé provedení.
CROWN je vlastně projekt, za kterým se skrývají dvě zajímavé postavy hudební scény. Prvním je David Husser, hudebník a především zvukový inženýr, jehož bohatá kariéra se potkala například s Alanen Wilderem z DEPECHE MODE, jinak člen skupiny Y FRONT, která koncertovala i s RAMMSTEIN. Druhým je pak Stephane Azam, zpěvák, kytarista, hlavní skladatel a producent u CROWN, jenž zase pracoval jako zvukař živých vystoupení ALCEST. Tito dva Francouzi se dali dohromady v roce 2010 a od té doby se přes jedno EP a dvě další, stylově ještě trochu jiné, desky dostali až k aktuálnímu albu „The End Of All Things“, které dovedlo jejich snažení na pomyslný vrchol.
Skladby „Violence“ a „Neverland“ otvírají album ve stylu THE SISTERS OF MERCY, jednoduchá, ducavá zasněnost doplněná ruchy a táhlými elektronickými „výkřiky“. Vynořují se i analogie s pozdější tvorbou TIAMAT. Především v hutnějším soundu a přívětivějších poprockových aranžích. V „Neverland“ jde melodická přívětivost až někam ke stylu PARADISE LOST v období alba „One Second“. Jenže to se David a Stephane pouze zahřívají. „Shades“ nás vezme o něco hlouběji do gothic bahna, ostřejší tempo s kytarovými výbuchy dají vzpomenout na to drsnější od FIELDS OF THE NEPHILIM, znervózňující tidlikání perfektně doplněné silovou hudební hradbou, a to vše při zachování toho nejdůležitějšího, tedy emotivní melodické nadstavby. Tu představuje kromě jemnějších, jakoby druhotných kytarových linek i Stephanův vokál, který je dalším z hlavních prvků jasně směřujících do prehistorie gothic rocku. Není tak uplakaně pompézní jako u Carla McCoye z FIELDS OF THE NEPHILIM, spíše osciluje někde mezi THE SISTERS OF MERCY a TIAMAT.
V dalších skladbách je toho ale ještě mnohem více, vše postavené nad základem elektronických bicích a doplněno množstvím další elektroniky modulované do temných zvukových barev, tak, aby dokreslovaly buď zasmušilou melancholii „Fleuve“ nebo temně tepající napětí „Illumination“. Co se zvuku týče, je vidět, že pánové jsou v této oblasti profíci. Proti stereotypu a jednotvárnosti bojuje množství dalších vlivů. Třeba tak trochu skryté orientální motivy v jinak hodně temné „Nails“. „Extinction“ zase kráčí kdesi v intencích elektronické podoby TIAMAT. A nechybí ani trocha té gradující agrese ve „Firebearer“. Vše dovršeno tečkou „Utopia“ s hostujícím ženským vokálem Karin Park z ÅRABROT. Francouzi využívají bohatou paletu vlivů, jako by posbírali ze stylové historie vše podstatné a zajímavé, přetransformovali si k obrazu svému a vpravili do svých skladeb formou velice zajímavou a především funkční.
CROWN se podařil husarský kousek, s využitím až prehistorických hudebních prvků a postupů dokázali v kulisách stylu z osmdesátých let vytvořit velmi zajímavé a vlastně moderně znějící album. Předvedli funkčnost a efektnost starého dobrého gothic rocku a dá se klidně říct, že „natrhli prdel“ interpretům snažícím se dnes opít posluchače lacinou emotivností cílící na první signální. Ano, mám na mysli všechny ty gothic rock/metal kapely posledních dvaceti let.
Z původně trochu jiných stylových vod doplavalo francouzské duo CROWN až k hudbě, jež jakoby reinkarnovala starý gothic rock a vzdávala poctu legendě FIELDS OF THE NEPHILIM. Ať už to byl záměr nebo jen kouzlo nechtěného, výsledek mě okouzlil.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.