Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už je to venku čtvrt roku a tady se zase nic neděje!? Takže je to zase na MI, jelikož tato deska si pouhých pár "shoutů" nezaslouží. Proč? Protože je naprosto skvělá a není na ní křivé noty. Navenek se výrazově nic oproti posledním deskám SOEN nezměnilo, ale jak už bylo předesláno, letos to sedlo tak, že ač jako vyhlášený kat hledám sebemenší důvod, nemohu tnout ani do přerostlého nehtu na prostředníku pravé ruky. I ten je zastřižený do hladké rovinky. "Lykaia" skvělá, "Lotus" párkrát zadřel, ale taky paráda. "Imperial" však obě desky zazdil do Daliborky i s houslema, které se mihnou ve třech skladbách.
Písničky. Vše je podřízeno nerušenému poslechu. Žádné vystupující killer riffy, při kterých i Reaper skáče jako pominutý (i když?), žádné rušivé aranže, neslyším umělé vyhrávky. Každé sólo padne jak ... čekali jste "prdel na...", co? Ne. Žádná klišé na Metalopolis nevedeme. Poslech plyne hladce, jak lubrikované přirážení v tunýlku. Třičtvrtěhodinová blažená tantrická cesta bez jakéhokoliv odporu. Nosné melodie by unesly i Morandiho viadukt. Kdybych uměl zpívat aspoň tak dobře jako Darkmoor, pěju celou dobu s Ekelöfem.
Asi se nejde vyhnout konstatování, že to více než v minulosti stojí na Joelovi. Jenže ten chlap ví, že nemá bůhvíjaký rozsah, ví, kde má mantinely a hlavně ví, jak se svým lahodně barevným nástrojem zacházet. Pokud zajde ke svému limitu, má to pod absolutní kontrolou. Má úžasné charisma a umí svůj projev narvat melancholií. Naprosto přirozenou melancholií. Kdysi to zvládal třeba Renkse.
"Objektivní" výtky se mohou nabízet. Je to málo "prog", je to příliš "voice" orientované, je to poslechově nadmíru přístupné, je v tom ztráta ambice rovnat se pradávným vzorům TOOL... a kdovíco ještě. Ovšem to nejsou výtky, nýbrž charakteristika. Za mě osobně je to plný kotel, ač z poslední "Fortune" je už cítit výrazný chill out. A závěrem pozvedněmež obočí nad premisou, že politika do metalu nepatří:
A jak to slyšíte vy? Chrlte taktéž superlativy, než to smažou!
Chtěl jsem cokoliv doplnit k hlavní recenzi, ale marná sláva, je tam vše dokonale shrnuté. Jedna z mála metalových věcí, co mě za poslední léta chytla za srdíčko.
Původně jsem chtěl dát devět, neb si chci uchovat tvář přísného hnidopicha, který dává absolutorium jen nesmrtelným zápisům, ale přihazuji nakonec půl bodu navíc, protože mé vokální schopnosti jsou na tom lépe než u Shnoffa a "Imperial" tím dostává další rozměr. Čili...
17. dubna 2021
Noisy
7,5 / 10
S "Imperial" mám vlastně jen jediný problém, což je skutečnost, že od SOEN očekávám vždy něco nadprůměrného, když už ne přímo mimořádného. Takže deska, která by od nějaké neznámé skupiny hodně příjemně potěšila, v tomto případě tak nějak nestačí. SOEN nenahráli vůbec špatné album, v množství příjemných skladeb se dokonce blýskne několik opravdu dobrých, jen to je takové normální, bez oné mimořádnosti, na kterou jsem se těšil.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.