Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
O Íráncích ATRAVAN a desce „The Grey Line“ jsem psal jako o představitelích střízlivého progrocku, Francouzi LIZZARD stojí na druhé straně barikády, jejich hudba je naopak nekompromisní a čerpá z kořenů té alternativnější větve progresivních rockových kapel. První dvě desky skupiny nezastíraly inspirace u TOOL a A PERFECT CIRCLE, a byť to Francouzi dělali šikovně a dařilo se jim vytvářet příjemné skladby, výraznější náboj nebo působivost jejich hudbě chyběly. Jiskřičky vlastní osobitosti se už ale objevovaly, třeba skladba „Bound“ z alba „Majestic“ naznačovala v čem bude mít skupina silnou stránku. Je to kontrast příjemně melodických vokálních linek nad ostrou instrumentální hradbou.
Minulé album „Shift“ už pokročilo v hledání vlastního výrazu hodně kupředu, velká část byla přímočařejší a do progrockových struktur přibyla až grunge živelnost, dokonce i ve vokálu jsem občasně zachycoval grunge naléhavost. A v kontrastu s tím přibyla i baladická melancholie. Aktuální deska „Eroded“ je dalším vývojovým krokem, přirozenou evolucí předchozích počinů a zřejmě tím klíčovým momentem, kdy z jedné z mnoha kapel daného ranku vyrostla skutečně osobitá skupina.
Pro LIZZARD je charakteristickým rysem strohé nástrojové obsazení vycházející z faktu, že se vždy jednalo o pouhé trio. To pohání dopředu bubenice Katy Elwell a spolu s basákem William Knoxem představují víc než jen rytmickou sekci. V podstatě tvoří celé tělo hudebního obsahu, nad kterým pak Mathieu Ricou rozvíjí své kytarové hrátky a vokální melodie. Díky šikovným nástrojovým linkám, skládajícím se do sebe často v polyrytmických strukturách, se ve výsledku zdá hudba LIZZARD mnohem plnější, než by se dalo čekat. Navíc své technické progvariace jako by skupina schovávala za velmi přirozené celkové vyznění, což je známka opravdu šikovné skladatelské práce. Přidáním příjemně melodického vokálu, letícího jako nezávislý papírový drak nad oblačnou hudební bouří, se pak daří dotáhnout skladby do vstřícného písničkového výrazu. Sílu umocňuje perfektní zvuk, vyvážené bicí, každá basová nota zřetelně rezonující v pozadí i dunící v dominanci, řízný kytarový sound i poloakustické jemné vyhrávky. Vše hezky čitelné, výrazné a zapadající do celkového souznění.
Především první polovina alba je napěchovaná silnými momenty. Po intru „Corrosive“ nás čeká první hit „Blowdown“, skladba dokazující, že LIZZARD prostě sluší, když hezky zostra cyklí své nástrojové party a nad tím vším pluje příjemně melodický vokál. Prvek hitovosti, myšleno v dobrém, je to, co na svém čtvrtém albu Francouzi dokázali rozvinout a povýšit tím svou hudbu o další patro až do emotivních výšin. Přes především v druhé půli živelnou „Haywire“, kontrasty, včetně shoegaze zvuku, hýřící „Flood“, progrockově hračičkovou „Hunted“ (stylově brousící až kamsi ke kapelám typu SOEN), se dostaneme k předělu alba „The Decline“, po kterém nadšení přece jen opadá. Titulní, trochu monotónně líná „Eroded“ je totiž pro mne nepochopitelně doplněná o intermezzo „Usque Ad Terram“, které by na jiném místě udělalo více parády. Situaci sice zachraňuje následná bravurní balada „Blue Moon“, přesto nakumulování takového množství pomalých náladovek na jedno místo nebyl ideální produkční tah, obzvláště když i dále následuje tklivá mezihra, po které nás závěrečná „Avalanche“ vezme trochu proti proudu času a připomene ony dřívější inspirace TOOL.
Rychle se tedy vracím k první půlce alba, kde se LIZZARD podařilo zmodernizovat svůj výraz a zajímavým způsobem vystavět, dalo by se říci líbivé skladby, které se ale hned tak neoposlouchají. Tahle současná tvář LIZZARD působivě funguje a při poslechu zapomínám na jakékoli příměry ke vzorům, které se draly do myšlenek v souvislosti s předchozími alby. Francouzi nalezli svůj vlastní velmi povedený výraz a i přes slabší druhou půlku alba si troufnu tvrdit, že nahráli své prozatím nejlepší album. Zacelili pro mne prázdné místo po skupinách KARNIVOOL a RISHLOO, na jejichž nové desky marně čekám již roky.
Nekompromisní progrock. Od citování vzorů jako TOOL na předchozích deskách dokráčeli tito Francouzi k vlastnímu výrazu plnému melodií i polyrytmických struktur a troufnu si tvrdit, že nahráli své prozatím nejlepší album.
Fantastická práca. Britskí Francúzi/francúzski Briti rastú každým albumom a tento je zatiaľ bez debaty najlepší a najzaujímavejší. Veľmi odporúčam vidieť ich naživo, ak niekedy budete mať možnosť. Význam slova POWER TRIO pri tejto kapele dostáva svoj vlastný, očarujúci význam.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.