Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do jisté míry mi to připomnělo situaci u HELLOWEN na přelomu tisíciletí. V roce 2000 totiž německá legenda také vydala album, na jehož obalu se „dýně“, celá v černém, mračila, až to hezké nebylo, což byl oproti předcházejícím nahrávkám, a zejména té poslední, jíž zdobil barevný obrázek rozesmáté sexy čarodějky, míchající v kotli nápoj nesmrtelnosti, rozdíl poměrně nezvyklý.
Samozřejmě, v podobném smyslu našinci HYPNOS nejspíš nikoho zásadně neudiví, a pokud přece ano, bude to maximálně tak nepřipravený vyznavač folku, vystavený účinkům jejich ultimátního death metalu. I tak je ovšem „The Blackrow“ do jisté míry překvapujícím, minimálně v tom smyslu, v jakém už nechtěl na „The Whitecrow“ hlavní hybatel věcí Bruno přemýšlet o negativních věcech a prožívat život ve špatné náladě. Zřejmě tedy zase po čase došel k jiným závěrům, což ovšem v dnešní šílené době není vlastně nic zas tak složitého, co si budeme povídat.
Co se ovšem nezměnilo, je entuziasmus a řemeslná kvalita, s kterými HYPNOS pod jeho vedením stvořili své šesté řadové album. To, co bylo na minulém studiovém dvojčeti dotaženo do úplné dokonalosti (a co se tím pádem zdálo téměř nepřekonatelným), dostává na „Černé vráně“ nový výraz, jenž, možná tak trochu paradoxně, zároveň kapelu vrací ke spíše klasičtějšímu deathmetalovému výrazu a struktuře skladeb. V síle a podmanivosti si nicméně novinka se svým předchůdcem v ničem zásadním nezadá a zdá se tak být dalším reprezentativním pokračovatelem studiové tvorby HYPNOS.
Když se to na jednoho poprvé sesype, jakože více než první polovina alba se snad ani lépe definovat nedá, je to jako dokonalý průvan v zimním labyrintu. Ze všech stran to až nepříjemně fouká, vám se moc chce ven, jenomže nevíte pořádně kudy. Vlevo nebo vpravo, všude jen ta temná a naoko nikde nekončící kytarová hráz (třeba krásné záseky v „Dawn Of The Halcyon Age“ nebo vskutku nekonečný úvod „Plunged Into Cacophony“), obrovské bloky velmi důrazně nazvučených bicích (včetně kouzelně čvachtající hajtky) a do toho charismatický hlasový projev někoho, s kým byste právě tady nechtěli být v žádném případě sami.
Jenomže za chvíli zjistíte, že se začínáte orientovat, a že už se vám vlastně ani nikam nechce. Přitáhnete si límec blíž ke krku a necháte se unášet na vlně hudební smrti, která má tendenci vás jednoznačně opanovat. Titulní kus vás rozmělní vášnivou předehrou, naroubovanou na dokonale uzemňující úder v těle skladby samotné, „Afterlife Disillusion“ či „Vae Victis“ vám zase se stejnou zběsilostí vymalují pohled do nekonečné studnice Brunových nápadů, u níž by se kolikrát mohlo zdát, že z ní už snad nejde nic moc vytěžit. Ale chyba lávky, jde to zjevně pořád. Dosvědčuje to ostatně i „odlehčený“ závěr alba, kde se jako černé démanty v šedi bludištních zdí skví tři pomalá, mrazivá svědectví o síle dobře mířené hudbení smrti, plná hněvu a vědění zároveň.
Celkový obrázek, jak už je nejspíš zřejmé, se posluchači před ušima vyrýsuje pochopitelně až s textovou přílohou, v níž znovu není nouze o silná slova, nikoli ovšem ve smyslu nějaké vyzývavosti. Ne, tohle je prostě přemýšlivý heretik Bruno, jen daleko více zamračený, než když před třemi roky uváděl zmíněnou rapsodii v bílém.
Komplexně to do sebe zkrátka všechno zapadá, včetně takto nastíněného portrétu samotných HYPNOS coby nejdůležitějšího prvku zdejší smrtící scény. Vždyť kdo jiný podniká tak rozsáhlá turné nejen po domácích končinách, kdo jiný standardně vydává u (západo)zahraničního labelu a kdo jiný by také proto měl držet stylový prapor s největší hrdostí. Chybějící bod v mém závěrečném účtování je proto nutno přičíst pouze faktu, že bílá vrána bývá prostě a jednoduše jenom jedna.
1. Vox Irae
2. The Blackcrow
3. Afterlife Disillusion
4. Dawn of their Halcyon Age
5. Plunged into Cacophony
6. Vae Victis
7. Culte de la Raison
8. Liquid Sands
9. In Grief
10. In Blood We Trust (2020)
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.