Kdo má pečlivě nastudovanou diskografii smrtonošů HYPNOS, ten dozajista musel vědět, že po trojici posledních studiových alb přijde minialbum, neboť přesně v tomto pořadí dosud všechny prozatímní regulérní nahrávky kapely vznikaly. A i když je to více než co jiného zřejmě jen shoda náhod, je nutno říct, že shoda poměrně prognostická, vezmeme-li v úvahu fakt, že smyslem pětiskladbové nahrávky „Deathbirth“ bylo především studiově představit nového právoplatného bicmena v řadách skupiny.

Tu totiž zhruba před rokem definitivně opustil zakládající člen Peter „Pegas“ Hlaváč a na jeho místo naskočil starý dobrý známý Igor „Sataroth“ Botko, který již v řadách HYPNOS coby koncertní hráč v minulosti působil. Společná chemie mezi ním a zbytkem kapely tedy nepochybně fungovala a funguje, pročež nejspíš musel být vznik „Deathbirth“ pro všechny zúčastněné v podstatě takovou lahůdkou.

A to především z toho důvodu, že tohle „ípíčko“ svým způsobem shrnuje a popisuje to, co kapelu formovalo, odkud jde a kam kráčí. Obsahuje tři tematické cover verze – předělávku vlastní dávné skladby „Infernational“, skladby KRABATHOR „Short Report On The Ritual Carnage“ (včetně odporně ikonického pískání v outru songu) a jednoho z největších hitů SIX DEGREES OF SEPARATION (odkud do HYPNOS zamířily oba její dnešní kytarové pilíře, pokud byste snad nevěděli), a sice „Light Hates Me“ – a kromě nich také dvě zbrusu nové skladby, v souladu s názvem celé nahrávky věnované tématu života a smrti. Oběma jim je pak velmi blízký sound poslední desky „The Blackcrow“, skoro jako kdyby měly původ ve stejném tvůrčím procesu, který předcházel právě tomuto albu, a zejména riff úvodního kusu „Deathbirth Pt. 1/Birth“ je skutečně velmi výrazný a na první dobrou opravdu evokuje „Černou vránu“ se vším všudy. Možná i proto je také zvučnějším z obou čerstvých kousků, což jistě nemusím připomínat zejména všem těm, kteří již skladbu stačili zaslechnout živě, třeba zrovna na letošním Brutal Assaultu.         

Má-li tedy smyslem minialba být něco trochu jiného, než jeho klasického a časově rozsáhlejšího studiového předobrazu, pak si HYPNOS na „Deathbirth“ splnili domácí úkol na jedničku. Nejenže totiž názorně předvedli, že se Satarothem jim to bude šlapat stejně jako s Pegasem, ale především, že by jim i nadále nemělo chybět nic z energie a entuziasmu, na které jsme u nich zvyklí. Tahle hydra, zdá se, nám zkrátka ještě hodně dlouho nedá spát.