Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdo má pečlivě nastudovanou diskografii smrtonošů HYPNOS, ten dozajista musel vědět, že po trojici posledních studiových alb přijde minialbum, neboť přesně v tomto pořadí dosud všechny prozatímní regulérní nahrávky kapely vznikaly. A i když je to více než co jiného zřejmě jen shoda náhod, je nutno říct, že shoda poměrně prognostická, vezmeme-li v úvahu fakt, že smyslem pětiskladbové nahrávky „Deathbirth“ bylo především studiově představit nového právoplatného bicmena v řadách skupiny.
Tu totiž zhruba před rokem definitivně opustil zakládající člen Peter „Pegas“ Hlaváč a na jeho místo naskočil starý dobrý známý Igor „Sataroth“ Botko, který již v řadách HYPNOS coby koncertní hráč v minulosti působil. Společná chemie mezi ním a zbytkem kapely tedy nepochybně fungovala a funguje, pročež nejspíš musel být vznik „Deathbirth“ pro všechny zúčastněné v podstatě takovou lahůdkou.
A to především z toho důvodu, že tohle „ípíčko“ svým způsobem shrnuje a popisuje to, co kapelu formovalo, odkud jde a kam kráčí. Obsahuje tři tematické cover verze – předělávku vlastní dávné skladby „Infernational“, skladby KRABATHOR „Short Report On The Ritual Carnage“ (včetně odporně ikonického pískání v outru songu) a jednoho z největších hitů SIX DEGREES OF SEPARATION (odkud do HYPNOS zamířily oba její dnešní kytarové pilíře, pokud byste snad nevěděli), a sice „Light Hates Me“ – a kromě nich také dvě zbrusu nové skladby, v souladu s názvem celé nahrávky věnované tématu života a smrti. Oběma jim je pak velmi blízký sound poslední desky „The Blackcrow“, skoro jako kdyby měly původ ve stejném tvůrčím procesu, který předcházel právě tomuto albu, a zejména riff úvodního kusu „Deathbirth Pt. 1/Birth“ je skutečně velmi výrazný a na první dobrou opravdu evokuje „Černou vránu“ se vším všudy. Možná i proto je také zvučnějším z obou čerstvých kousků, což jistě nemusím připomínat zejména všem těm, kteří již skladbu stačili zaslechnout živě, třeba zrovna na letošním Brutal Assaultu.
Má-li tedy smyslem minialba být něco trochu jiného, než jeho klasického a časově rozsáhlejšího studiového předobrazu, pak si HYPNOS na „Deathbirth“ splnili domácí úkol na jedničku. Nejenže totiž názorně předvedli, že se Satarothem jim to bude šlapat stejně jako s Pegasem, ale především, že by jim i nadále nemělo chybět nic z energie a entuziasmu, na které jsme u nich zvyklí. Tahle hydra, zdá se, nám zkrátka ještě hodně dlouho nedá spát.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.