Apokalyptické drama z Ruska o zhoubné pandemii na motivy románu česko-ruské spisovatelky? Přiznám se, že jsem k tomu přistupoval s nedůvěrou. Když se moskevská produkce snaží o hollywoodský typ kinematografie, dopadá to většinou katastrofou. Takovým případem budiž projekt ruských AVENGERS, který se jmenoval OCHRÁNCI. Tam se soudruzi snažili tak moc přiblížit západnímu komiksovému stylu, že výsledek ani nejde dokoukat. Fyzicky to bolí. Přitom když se nesnaží být někým jiným, vznikají v Rusku skvělé filmy, jakým bylo LÉTO nebo LEVIATAN. Seriál K JEZERU v tomto ohledu hodně akcentuje ruské reálie a mentalitu, ale je silně znát, že se v některých věcech nechal inspirovat západem. V těchto chvílích působí lehce úsměvně, ale ne vyloženě trapně.

Seriál byl natočen podle knihy Pandemie od česko-ruské spisovatelky Jany Vagnerové, který byl vydán v roce 2011 v Rusku a v roce 2013 Knižním klubem u nás a v současnosti knihu ještě snadno dostanete v Levných knihách, kde jsem ji před nedávnem viděl povalovat se. Předpokládám však, že po úspěšném seriálu na Netflixu to nebude na dlouho.
Na seriálu i knize je znát, že ho psala žena, neboť ve středobodu pandemického thrilleru se rozehrává i vztahové drama, ale pojďme hezky od počátku. Rusko se zmítá v podivné nemoci. Lidi začnou kašlat, následně oslepnou a jejich oči začnou vypadat jako by byli zombie. Smrtnost viru je téměř stoprocentní. Proto vláda přijme drakonická opatření, Moskvu uzavře a vládní jednotky začnou likvidovat nemocné i podezřelé z nákazy. Město se velmi rychle propadá do chaosu, začnou v něm fungovat militantní ozbrojené loupeživé gangy, které vypadají jako domobrana.

V tomto prostředí se z Moskvy vydává ve třech autech nesourodá skupinka lidí, kteří míří opuštěné jezero, kde má jeden z nich utočiště, kde by bylo možné fungovat nezávisle a navzdory na okolní situaci. Složení skupiny je pak naprosto zásadní pro to, co se dále děje. Je tu egocentrický oligarcha, kterému zemřela žena, ale pořídil si místo ní hloupoučkou, hysterickou striptérku, která čeká dítě. K němu patří ještě dcera, která ve chvíli, kdy matka umírala a otec si pořídil milenku, ztvrdla. Stala se z ní silně problémová teenagerka. Pak tu máme tříčlennou rodinu po čerstvém rozchodu/rozvodu, která má asi desetiletého syna a aby toho nebylo málo, tak otec cestuje s novou přítelkyní (partnerskou terapeutkou, která měla řešit jejich manželské problémy), jež má za syna emocionálně plochého teenagera. Zaděláno na silně výbušné vztahové prostředí.

Ono cestování mi hodně připomíná křížence seriálu WALKING DEAD se hrou METRO: EXODUS. Jsou zde silně akcentované ruské reálie i mentalita. Vše se odehrává v zimních měsících a na lezavosti atmosféry je to velmi znát. Postavy se neprofilují jen jako klaďasové, spíš naopak. Být tam s nimi, tak mám tendence většinu zabít ve spánku už druhou noc. V tom je ale háček. V atmosféře vzájemné nedůvěry skupiny, kterou osud nějak slepil k sobě, se musí naučit najít k sobě cestu, aby přežili. Byť mají všichni vlastní charakterové vady a vnitřní démony, kteří v mezních situacích vylézají na povrch.

Ačkoliv je to seriál o nemoci, která do značné míry může připomínat současnou celosvětovou situací (v seriálu z roku 2019 se už objevují roušky!), tak virus způsobující respirační potíže a oslepnutí není tím největším strašákem. Tím tu je zdivočelý člověk. Absence lidskosti je tím základním problémem. Ať už jde o scény, kdy vojenské jednotky masakrují civilisty podezřelé z nemoci, nebo situace, kdy platí právo silnějšího. V tomto ohledu tu je pár scén, ze kterých mrazí. Když jedna skupina přepadne usedlost, kterou drží osamocená stará žena se slovy „Majitel je ten, kdo má zbraň“, tak to jde těžce překousnout, zvláště když je to jedna z hlavních postav příběhu.

Krom skvěle napsané předlohy a fungujícího prostředí tu ale přeci jen nalézám pár drobností, které vás bouchnou do očí. Tím je občasné nasvícení scén, použití hudby nebo scény, které zjednodušují děj na dřeň. V těchto chvílích máte pocit, že se koukáte na bollywoodský biják, který každou chvíli přepíná žánry a i v hororu se dočkáte muzikálového intermezza. K JEZERU má takových míst jen pár, ale o to intenzivnějších. Pokud jde o vizuál, tak tu je pár řemeslně skvěle udělaných věcí, které jsou v ostrém kontrastu s nepřirozeně intenzivním zeleným nasvícením některých záběrů, nebo kamera, která si bezúčelně hraje podivnými pohybovými efekty. Ale to se dá opravdu vnímat jako určité kulturní specifikum Ruska.

K JEZERU nakonec velmi kladně překvapilo. Děj skvěle zapojuje vedlejší postavy, svébytným způsobem prokresluje postavy hlavní, ke kterým budete těžce hledat vztah, a současně výmluvně a nevědomky komentuje současnou světovou krizi.