Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se heavy metal začne míchat s crustem, létají třísky. Už v roce 2012 bylo na albu „Damned“ jasné, že nestoři švédského crustu nakročili k trochu neokoukané žánrové odbočce. V době, kdy crustovým světem hýbala jména jako FALL OF EFRAFA, jenž žánr zpomalovala až na hranici bažinatého sludge metalu, přišli WOLFBRIGADE s deskou, která neubírala z tempa, ale naopak přidávala melodie a sólové kytarové výjezdy. Atributy, které na první poslech působily v rámci špinavého žánru cizorodě a rebelsky. Že nejde jen o ojedinělý výkřik do tmy, stvrdilo album „Run with the Hunted“ a cesta k současnému směřování kapely byla zpečetěna.
A jaké že je to směřování? WOLFBRIGADE začali na přímočarou d-beatovou mašinu roubovat melodie a kytarová sóla. Výsledek s sebou nese crustovou obhroublost, přitažlivou melodiku heavy metalu a rock’n’rollový lauf. „The Enemy: Reality“ má plný, valivý zvuk, byť některé kytarové výjezdy odkazují do zlaté éry metalových mániček. S nadsázkou lze říci, že je to takový plesnivý hevík s drtivou silou a punkovým neškoleným chraplákem, který sice intonuje na třech tónech, ale se štěkavou naléhavostí, jež čistý vokál nikdy mít nebude. Další důležitou vlastností WOLFBRIGADE, které se švédi stále drží, je to, že pokud nahodí vrtule, tak neuhnou. Tlačí a jedou stále dál. Žádné zastávky. Žádné zpomalení.
WOLFBRIGADE natočili svých obligátních necelých třicet minut, které byly v rámci posledního směřování kapely vlastně celkem očekávatelné. Pokud se ale na jejich poslední tvorbu podívám z pohledu scény, ze které vzešli, působí svěže a neotřele. Nabírají na hitovosti. Nahrávka je čistější a preciznější, než cokoliv v minulosti. Přelézají ze všech žánrových škatulek, ve kterých kdy byli. V rámci scény jsou jasně rozpoznatelní a přece je naprosto jasné, kde mají kořeny.
1. Sum of All Vices
2. Fire Untamed
3. The Wolfman
4. Hammer to the Skull
5. Narcissitic Breed
6. Nightmare of Wolves
7. Doomsday Dominion
8. Wells of Despair
9. Human Beast
10. Hunt the Hunter
Diskografie
The Enemy: Reality (2019) Run with the Hunted (2017) Damned (2012) Comalive (2008) Prey to the World (2007) In Darkness You Feel No Regrets (2003) Progression/Regression (2001)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2019 Vydavatel: Southern Lord Stopáž: 27:40
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.