Vpravdě zajímavý projekt se zrodil v hlavách domácího BRATRSTVA LUNY, kapely, která bude nejspíše jmenována, zeptáte-li se na to, kdo v zemích českých jednou pozvedne gotický prapor, až už žijící svrchovaní monarchové XIII. STOLETÍ nebudou moci (což však naštěstí zřejmě hned tak nebude). Původci již několik studiových alb (která mimochodem autora tohoto článku víceméně úspěšně míjejí) se u příležitosti vlastních třináctých narozenin – symboliku zde předpokládám netřeba vysvětlovat – domluvili se zpěvákem a vůdčí osobností jihlavských legend, a dali vzniknout kolekci skladeb, jež spojuje zdánlivě nespojitelné, totiž právě hudbu BRATRSTVA LUNY a hlas Petra Štěpána, který až dosud téměř výhradně patřil jen jeho vlastním projektům.           

Nápad to rozhodně není nezajímavý, vždyť komu by se příčilo ochutnat vzorek stylově příbuzné tvorby, které propůjčí hlas uznávána kapacita v oboru, v daném případě možná kdysi i v roli vzoru z největších. Snad i proto společnost zpěvu Petra Štěpána dělají skladby zřejmě časem prověřené, které už v repertoáru kapely mají své vyzkoušené místo, nebo které mají z nějakého podobného důvodu být jakýmsi „bonusově vhodným“ materiálem.  

Spolu se všemi účinkujícími umělci se tedy noříme do měsíčního svitu nad gotickou metropolí Jihlavy (odtud zřejmě mile dvojsmyslný název celé nahrávky), abychom nasáli něco z neopakovatelné atmosféry gotického rocku. Je příjemným zjištěním, že dohromady jim to zní velmi důsledně, a že pokud mají posluchačům v některých okamžicích před očima naskočit otazníky, stane se tak jen spíše ojediněle, jako třeba u „V rozvalinách“, poměrně zbytečně ukňouraném kousku, z něhož je té melancholie možná cítit až zbytečně příliš. Většinou tak máme co do činění s velmi solidní matérií, která se tváří v tvář stylové definici nemusí vůbec stydět a naopak, sem tam k ní dokonce přimaluje i něco navíc – tak jako třeba hned v úvodní „Největší z pierotů“, v níž čichám jasně největší zážitek na albu, doprovozený hřmotnou náladou a krásně svíravým refrénem. Taková skladba (s mimořádně zvučným textem, který tomu jde ještě naproti) se jistě nerodí každý den a z téhle to doslova sálá všemi směry. Ale podobně působivými jsou jistě i „Vampyrismus psýché“ a „Fantasmagorie“, když už jsme u toho, křehké gotické ozdoby, byť každá z nich v trochu odlišném gardu.

Je zkrátka a dobře poznat, že autoři „Luny nad Iglau“ (z obou stran mikrofonu) nejsou žádnými holobrádky, a že jejich společná práce, třebaže zřejmě jen jednorázová, má díky tomu potenciál se v tuzemském gotickém podhoubí pevně zakořenit. Více takových, řekl by jistě náročný posluchač, a já to říkám spolu s ním.