Když jsem se na tomto místě před pár týdny pochvalně zmiňoval o počínání amerických FINAL GASP, netušil jsem ještě, že se ke mně v podstatě hned vzápětí dostane další nahrávka z podobného ranku. A tentokrát už to nebude o žádném mixování (pra)starých tradic s moderním zvukem. Krajané FEARING jsou ve svém počínání totiž až neskutečně důslední. Jejich eskrze dobové provedení muziky, jíž evidentně tak rádi holdují se sice dá nazvat archaickým, ale rozhodně ne zbytečným.
A to už jen z toho důvodu, že jim více než dobře funguje kvalitní songwriting a v rámci pevně stanovených mantinelů i cit pro atmosféru a povedené nosné linky. Žánrově se pohybujeme v poměrně nevelkém území vytyčeném hraničními kameny s nápisy „post punk“, „gothic rock“ či „new wave“. Hudba to rozhodně není pro navození veselé nálady, spíše přesně naopak. A ač to zde není o tvrdých kytarových riffech, lze přesto rozhodně hovořit o nahrávce temné a pochmurné.
Hlouběji posazený vokál balancující na pomezí truchlivého zpěvu a deklamace rozhodně není příliš štědrý na intonanční změny, ale i to vlastně patří k důslednému přístupu, jaký tato skupina zaujímá. Příjemné kytarové motivy dokáží kýženě narušit vokální stereotyp, ale zároveň s ním tvoří velmi funkční harmonii, díky které jsou jednotlivé skladby prodchnuty velmi sugestivní a ponurou atmosférou. Na druhou stranu momenty, kdy se Brian Vega do svých hlasivek více opře, jako například ve skladbě „Scars“, patří na albu zároveň k momentům vrcholním.
Srovnání je v případě takovýchto nahrávek disciplínou vcelku jednoduchou. FEARING vám připomenou mnohé, dnes již nejspíš i polozapomenuté spolky z počátku osmdesátých let, ale z těch známějších mě napadají možná THE CURE z období kolem alba „Pornography“, BAUHAUS a ponurostí a bezútěšností samozřejmě upomenou na „Closer“, labutí to píseň JOY DIVISION. Takto by se dalo pochopitelně pokračovat ještě několik dalších odstavců. Inspiračních zdrojů mají Američané více než dost a všechny by se více méně vešly pod jeden žánrový přístřešek.
Diskuse se dá vést na tématické linii kolem smysluplnosti podobných nahrávek a z jistého úhlu pohledu dokážu podobným argumentům rozumět. Leč já tento úhel pohledu rozhodně nezastávám. FEARING hrají hudbu, jejíž zlaté období je již hodně fousaté, ale v tomto svém snažení rozhodně nepůsobí jako laciný revival. Post-punk ve své ryzí podobě dokáže v kooperaci se schopností napsat kvalitní píseň stále dobře fungovat. A tato schopnost čtveřici z Kalifornie rozhodně nechybí. Devítka kompozic vtáhne svojí atmosférou, ve své posmutnělosti chytlavými motivy a žánrové fanoušky dostane svým úpřímným vyzněním.
