Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Clamare“ je pátým albem BRATRSTVA LUNY, které si kapela pocházející z Kralup nad Vltavou nadělila po sedmileté nahrávací pauze od posledního „řádného“ studiového počinu k patnáctým narozeninám. Dlouhý proces jeho vzniku si navíc vyšperkovala rozlučkou s jedním ze svých klíčových mužů Matějem Lipským alias Xpílem a náborem nového zpěváka a baskytaristy. A spolu s nimi teď zjevně stojí na rozcestí, na němž se má odehrát referendum o budoucnosti spolku, který sice vždy platil za pevný bod domácí gotické scény, nicméně vždycky jen za ten „druhý“ (první myslím netřeba představovat).
Něco se na tom totiž jistě změní, protože „Clamare“ (navzdory svému významu, neboť ten latinsky znamená „křičet“) není jaksi příliš hlasité, ale ani není příliš gotické v tom smyslu, v jakém bývá gotický rock obecně vnímán. Je temné, to ano, zachovává si těžkou rockovou podstatu, ale také je mnohem více přístupné a otevřené dalším hudebním směrům, zejména tedy těm z hlavního proudu. A spolu s tím působí zároveň velmi odlehčeně, jako kdyby skupině, sotvaže tak trochu odložila některá ta nejokatější gotická dogmata, narostla pomyslná křídla, s nimiž se hodlá odrazit k výšinám.
A přesně to je také z „Clamare“ cítit ze všeho nejvíc. Není hlasité, ale ve svém sdělení přesto velmi uvěřitelné a přesvědčivé. V textech ubylo klasických témat jako vampýři, karnevaly a vlčice, jež nahradily o poznání současnější a tím pádem i přístupnější náměty (za všechny třeba všemocné reklamní lži v „Králi humbuku“ nebo displejová závislost dnešních generací v „Digitálním démonovi“), a to vše z BRATRSTVA LUNY náhle činí daleko civilnější smečku, jejíž koncert si sice představíte jako cosi temného klubu hodného, ale zároveň už nebudete mít strach, že vás tam na záchodě kousne upír.
Celé se to pak propojí v okamžiku, kdy si posluchač uvědomí, že mezi jedenácti skladbami takto poskládaného alba (a s mimořádně poctivě provedeným a tučným bookletem navíc, jenž krom textů obsahuje i jakési jejich „úvodníky“) lze jen stěží nalézt nějakou, co by nějak překážela nebo dokonce působila otravně a bez nápadu. Ať už přepouští ústřední roli poctivé kytarové práci („Superpanopticon“ nebo titulní „Clamare“), pulsujícím rytmickým tepům („Sám proti zkáze“ či „Prsten moci“) nebo syntezátorům, silně popouštějícím uzdu své fantazii („Digitální démon“ a zejména závěrečná „Pochod stromů“, zřejmě i nejsilnější okamžik celého alba), nemá BRATRSTVO LUNY zjevně nejmenší problém udržet zamíření na cíl, jímž je jakási moderní, „postgotická“ nahrávka, plná příjemných melodií, nálad i oněch občas potřebných snových ploch a záclon.
Je to jistě (příjemným) překvapením, že právě BRATRSTVO LUNY dokázalo být méně gotické, než by se od něj asi čekalo, ale jedním dechem je nutné k tomu dodat, že mu to nesmírně, nesmírně prospělo. A „Clamare“ je tím pádem albem, na které by si měl jeden udělat čas, pokud by chtěl vědět, co nového a zajímavého lze v těchto pohnutých podzimních a covidových časech na domácí scéně objevit.
1. La sociéte du spectacle
2. Král humbuku
3. Superpanopticon
4. Hra o trůny
5. Digitální démon
6. Clamare
7. Rebel K. H. B.
8. Sám proti zkáze
9. Prsten moci
10. Nuestra Senora
11. Pochod stromů
Obcas sa obtriem o nejaku gotiku, ale vela toho neni. Nakoniec to neni az tak zle ako sa mi prvykrat zdalo a bavilo ma to viac ako veci od XIII. Stoleti. Naj. skladba: Clamare
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.