OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako minulý rok se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest aktuálních dojmů, které se zaryly do paměti při prvním dnu Brutal Assaultu.
SLAPSHOT – Za nejkrvavější kapelu dne a zřejmě i celého festivalu. Za sprchu krve, která mi přistála na objektivu a nejde pryč. Za štychy na hlavě Jacka Kellyho. Za pravověrný bostonský hardcore.
CULT OF LUNA – Za tlak. Za vizuální krásu. Za atmosféru, kterou ten den nikdo nepřekonal. Za mlhostroje zapnuté na plný výkon.
PARKWAY DRIVE – Za koncert, který jsem prostě nepochopil. Za 4 kamiony blbostí, které se tísnily kolem scény od rána, ale při koncertě vlastně nebyly vidět. Za podivný nástup s ochrankou a loučemi přes publikum. Za opravdu monumentální pyro.
BATUSHKA – Za vytrvalce, které dokázali mít zvednutý prostředníček po celý čas koncertu. I přes všechny kostýmy a propriety také za nejnudnější kapelu dne.
THERION (a trochu se u toho stydím) – Za to, že tu nudu před nimi totálně rozbili operními refrény. Za „Theli“. Za koncert, který bych na Brutalu neočekával. Za nejvýpravnější kostým pro kytaristu. Za nejvíce žen na scéně.
THE ARSON PROJECT – Za špínu od srdíčka. Za nasazení. Za to, že securitas měli na zadní scéně ten den první poplach.
Borci na konec – Organizátoři – Za nové věci v areálu, které mě dokázali překvapit. Za postapokalyptický koutek. Za retro hernu. Za Fear House. Za opět nové galerie. Za info-výstavu věnující se státům, kde metalisté nemají na růžích ustláno.
Gastro topy: Falafel talíř u Vaggie Garden a Zeleninová rolka u Sri Lanky.
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.