FUNERAL MIST patří k pravověrné druhé generaci severského BM a nic na tom nemění fakt, že regulérní debut vyplivla kapela jednoho muže až v roce 2003, deset let po svém vzniku. Její frontman (i backman) Arioch přitom patří k legendám scény. Za tímhle alias se neskrývá nikdo jiný než Daniel Rostén. Furt nic? Tak jo, Mortuus, od roku 2004 vokalista MARDUK. Už jsme doma.

Daniel má za sebou divoký rok 2018. Stihl vydat velice obstojné album ve svém hlavní pracovním poměru se svůdným jménem „Viktoria“. Stal se aktérem kauzy, přetřásané hlavně švédskými médii – byl obviněn deníkem Dagens ETC, že ve velkém nakupoval materiály spojené s neonacistickým hnutím NMR. Víceméně tak jen přiživil letité spekulace, že MARDUK nejsou jen platonickými milovníky insignií Třetí říše, ale do časů zdvižených paží a naleštěných lebek je to táhne víc, než přiznávají. Tenhle incident mi dost otravuje černé nápoje, které Daniel servíruje. Bohužel skalní milovník black metalu už přivykl lecčemus a musí mít tak trochu hroší kůži, aby si dokázal udržet podobné incidenty od těla.

Naštěstí Rostén / Mortuus / Arioch v roce 2018 vykonal ještě jeden skutek, který svou razancí a intenzitou otupuje hrany mojí nechutě. Pod hlavičkou FUNERAL MIST vydal desku „Hekatomb“, která s arogantním šklebem a s punkovým fakáčem rozmlátila fasádu většině konkurence. Jako by FUNERAL MIST čekali na to, až se black metal ocitne na různých žánrových rozcestí. A pak světu připomněli, co byla a je tahle odnož především. Synonymem mizantropie, sociopatie, extrémního výstřelku, hudební hereze, která ve svých počátcích lákala houfně pod svůj prapor všemožné pochybné existence s nezpochybnitelným talentem srát spořádanou společnost.

„Hekatomb“ je smradlavá hudební kafilérie, do které si Arioch nechává svážet mršiny ze širokého okolní a pak je seká na jemnou kašičku. Zvuk a produkce téhle desky je brilantní. Není to zahulená, amébní koule, nýbrž krystalicky čitelná agresivní stavba s morbidním půdorysem. Bicí jediného session muzikanta Larse Broddessona (ano, i on patřil ke kmenovým členům MARDUK) nekompromisně pulzují a porcují zvukovody ostrým zvukem činelů. Ariochovy kytary krotí black metalové vichry dávné minulosti, občas se zmítají jako dávicí se monstrum, jindy zase rock’n’rollově bručí garážové mantry. Některá sóla připomínají epileptický záchvat ztvárněný na hmatníku.

Z hudby FUNERAL MIST vychází na „Hekatomb“ nihilistická energie, která působí mnohem autentičtěji než solidní kompozice aktuálních MARDUK či IMMORTAL. Tyhle kapely svoje démony vystavují jako zkušení kurátoři. Arioch je překotně blije. Jeho vokál je nepříčetný, přitom srozumitelný, rouhačský a výsměšný. Oproti infernu, které se rozpoutá v „Shredding Skin“ a následné „Cockatrice“ působí třeba novinka BEHEMOTH nevinně jako tiché uprdnutí ve zpovědnici. FUNERAL MIST především na eruptivní riffy a výbušnou rytmiku, jen výjimečně si vypomůžou primitivními klávesami, které na hony páchnou pláštěm Counta Grishnackha. V střednětempé „Naught but Death“ si kapela pod téměř punkový riff sampluje opilecké hulákání, které výslednému tvaru dodává zemitost potu a moči. Primitivismus / propracovanost, „Hekatomb“ stojí na snoubení zdánlivých protikladů.

Nechci se stavět do role ďáblova advokáta a obhajovat podle všeho pochybné osobní postoje Rosténa. Faktem je, že zatímco přesouvání fiktivních pancéřových divizí u MARDUK mi loni kyslo na jazyku. FUNERAL MIST je kapela plně zažraná do biblické hereze, což dává najevo i ve svých působivě zvrácených textech. Umrlčí mlha se prostě nad hřbitovem mojí mysli nezvedla. A bude mě dusit ještě pěkně dlouho. „Hekatomb“ je jedna z nejlepších BM desek posledních let.

Have no mercy upon us, Lord
We seek no justice, We seek no trial or chance
Have no mercy, Lord
We seek naught but death