Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
FUNERAL MIST patří k pravověrné druhé generaci severského BM a nic na tom nemění fakt, že regulérní debut vyplivla kapela jednoho muže až v roce 2003, deset let po svém vzniku. Její frontman (i backman) Arioch přitom patří k legendám scény. Za tímhle alias se neskrývá nikdo jiný než Daniel Rostén. Furt nic? Tak jo, Mortuus, od roku 2004 vokalista MARDUK. Už jsme doma.
Daniel má za sebou divoký rok 2018. Stihl vydat velice obstojné album ve svém hlavní pracovním poměru se svůdným jménem „Viktoria“. Stal se aktérem kauzy, přetřásané hlavně švédskými médii – byl obviněn deníkem Dagens ETC, že ve velkém nakupoval materiály spojené s neonacistickým hnutím NMR. Víceméně tak jen přiživil letité spekulace, že MARDUK nejsou jen platonickými milovníky insignií Třetí říše, ale do časů zdvižených paží a naleštěných lebek je to táhne víc, než přiznávají. Tenhle incident mi dost otravuje černé nápoje, které Daniel servíruje. Bohužel skalní milovník black metalu už přivykl lecčemus a musí mít tak trochu hroší kůži, aby si dokázal udržet podobné incidenty od těla.
Naštěstí Rostén / Mortuus / Arioch v roce 2018 vykonal ještě jeden skutek, který svou razancí a intenzitou otupuje hrany mojí nechutě. Pod hlavičkou FUNERAL MIST vydal desku „Hekatomb“, která s arogantním šklebem a s punkovým fakáčem rozmlátila fasádu většině konkurence. Jako by FUNERAL MIST čekali na to, až se black metal ocitne na různých žánrových rozcestí. A pak světu připomněli, co byla a je tahle odnož především. Synonymem mizantropie, sociopatie, extrémního výstřelku, hudební hereze, která ve svých počátcích lákala houfně pod svůj prapor všemožné pochybné existence s nezpochybnitelným talentem srát spořádanou společnost.
„Hekatomb“ je smradlavá hudební kafilérie, do které si Arioch nechává svážet mršiny ze širokého okolní a pak je seká na jemnou kašičku. Zvuk a produkce téhle desky je brilantní. Není to zahulená, amébní koule, nýbrž krystalicky čitelná agresivní stavba s morbidním půdorysem. Bicí jediného session muzikanta Larse Broddessona (ano, i on patřil ke kmenovým členům MARDUK) nekompromisně pulzují a porcují zvukovody ostrým zvukem činelů. Ariochovy kytary krotí black metalové vichry dávné minulosti, občas se zmítají jako dávicí se monstrum, jindy zase rock’n’rollově bručí garážové mantry. Některá sóla připomínají epileptický záchvat ztvárněný na hmatníku.
Z hudby FUNERAL MIST vychází na „Hekatomb“ nihilistická energie, která působí mnohem autentičtěji než solidní kompozice aktuálních MARDUK či IMMORTAL. Tyhle kapely svoje démony vystavují jako zkušení kurátoři. Arioch je překotně blije. Jeho vokál je nepříčetný, přitom srozumitelný, rouhačský a výsměšný. Oproti infernu, které se rozpoutá v „Shredding Skin“ a následné „Cockatrice“ působí třeba novinka BEHEMOTH nevinně jako tiché uprdnutí ve zpovědnici. FUNERAL MIST především na eruptivní riffy a výbušnou rytmiku, jen výjimečně si vypomůžou primitivními klávesami, které na hony páchnou pláštěm Counta Grishnackha. V střednětempé „Naught but Death“ si kapela pod téměř punkový riff sampluje opilecké hulákání, které výslednému tvaru dodává zemitost potu a moči. Primitivismus / propracovanost, „Hekatomb“ stojí na snoubení zdánlivých protikladů.
Nechci se stavět do role ďáblova advokáta a obhajovat podle všeho pochybné osobní postoje Rosténa. Faktem je, že zatímco přesouvání fiktivních pancéřových divizí u MARDUK mi loni kyslo na jazyku. FUNERAL MIST je kapela plně zažraná do biblické hereze, což dává najevo i ve svých působivě zvrácených textech. Umrlčí mlha se prostě nad hřbitovem mojí mysli nezvedla. A bude mě dusit ještě pěkně dlouho. „Hekatomb“ je jedna z nejlepších BM desek posledních let.
Have no mercy upon us, Lord We seek no justice, We seek no trial or chance Have no mercy, Lord We seek naught but death
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.