Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je to už více jak rok, co toto album spatřilo světlo světa, já se k němu ale stále vracím a stále mi chybí mít tu o něm pár řádků. Debut KALLE s albem „Live From The Room“ byl neobyčejně silný a po roce prověřování musím říci, že se na něj podařilo velmi důstojně navázat. Táborský tandem dál rozvíjí jednoduché, minimalisticky působící písničky, kterým podmanivost propůjčuje Verčin neopakovatelný zpěv. Jeho prostřednictvím dokáže skladbám dodávat opravdu pestrou škálu emocí, které nikdy nepůsobí nějak přehnaně nebo teatrálně.
Od doby, kdy jsem je viděl poprvé na punkových akcích, kde působili jako zjevení, dokázali vyhrát několik cen a začít vyprodávat kluby. To, co bylo před pár lety nové a neokoukané, je nyní pevně usazené. KALLE našli svoji cestu v pomalých intimních skladbách, které se pohybují na několika málo motivech, jedou si svojí slowcorovou, poklidnou, repetitivní cestou, která má tendenci vás konejšivě houpat v bezpečném přístavu, kde nejsou žádná ostří.
Tam, kde člověk na minulém albu cítil experiment, teď dostává nyní jistotu. David od doby, kdy v obýváku nahrál „Live From The Room“, začal aktivněji nahrávat a jeho zkušenost i aranžérský cit se jednoznačně promítá do výsledku. Pracuje se tu s více nástroji, více se zapojují dobarvovátka, dvojhlasy. Celková proaranžovanost skladeb je dotaženější a rozhodně to není na úkor upřímnosti a určité čistoty, kterou KALLE měli na počátku.
Novinkou posledních týdnů je nová živá sestava KALLE, která není jen dvojčlenná, ale obsahuje další čtyři členy, kteří mohou z jejich koncertů udělat ještě větší zážitek než doposud. Doteď jsem na každém koncertě vždy musel obdivovat, jak oba dva zvládnou všechny efekty, samplery, nástroje a hlas ukočírovat živě a ještě do toho protlačit tu citovost, kterou jejich tvorba potřebuje. Z toho, co jsem zatím slyšel, budou KALLE s akustickou kapelou naprostá pecka, která může jen s trochou snahy solidně bodovat za našimi hranicemi.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.