Jsem velice rád, a nejen kvůli svému egu, že jsem se v předpovědích ohledem dalšího směřování amerických THE ATLAS MOTH poměrně přesně trefil. Jejich čtvrté album totiž v sobě nese velmi silný spirit kontinuálního vývoje a snahy přispět svým originálním dílem do v současnosti již velmi přeplněné metalové skládanky.

Tato kapela dokázala velice zaujmout svým těžkotonážním a bezútěšným přístupem, který eskaloval druhým albem „An Ache For The Distance“. Od těch dob registrujeme, včetně letošní nahrávky, pozvolný ústup z dříve nesmlouvavých pozic směrem k větší pestrosti a širšímu spektru emocí. To hlavní - zničující tíha posmutnělých nálad, se však i nadále jako ono pověstné klíště drží i letošní nadílky skladeb.

Koneckonců už samotný název čtvrtého alba THE ATLAS MOTH docela výmluvně prozrazuje, v jakých sférách se během této jízdy budeme i nyní pohybovat. Pravda, proces postupného ukrajování kousků z kdysi tak tíživé atmosféry je, zdá se, nezvratný, ale to pranic neubírá na síle skusu, s jakou se do vás tato nahrávka okamžitě zahryzne.

Skupina znatelně přidala na melodiích a svojí tvorbu celkově prosytila výraznou dávkou rockové muzikálnosti. Přitom si však nadále dokáže zachovat své poznávací znaky. Těmi jsou v první řadě dvojice kontrastních vokálů. Blackem načichlý ječák je něčím, co k této skupině už neodmyslitelně patří, přesto však bude zajímavé sledovat jeho zapojení v prostředí postupného uvolňování dříve silného napětí a celkové inklinace k melodičtějšímu projevu.

V současnosti je však vše ve velmi harmonické souhře. Hudba samotná disponuje ještě stále dostatečnou dávkou tvrdosti, razance a temnoty k tomu, aby vokální polohy tvořily skvěle fungující podporu (stále) velmi masivního soundu kapely. Když k tomu navíc THE ATLAS MOTH velmi specifickým způsobem přidají i silné melodické linky, či rovnou refrény („Actual Human Blood“), je ono střídání dvou vokalistů možná účinnější a působivější, než kdy předtím.

Hudba této americké skupiny nebyla v žádné své vývojové fázi pouze o přímočaré brutalitě a tvrdosti. Vždy dokázala překvapit určitou úrovní sofistikovanosti, promyšlenosti a bez diskuse i originality. Všechny tyto atributy postupem času nabírají na síle a vše jakoby právě na „Coma Noir“ dávalo čím dál větší smysl.

Titulní a úvodní skladba zároveň nabídne velmi silné pouto s minulostí, tradici a kontinuitu, jejichž integritu nový přístup ke skládání nijak nenarušuje. Přímočaře pádící kompozice v sobě pěkně shrnuje veškerou minulost skupiny, která se však již nadále chce dívat hlavně dopředu.

Až tak radikální to samozřejmě není. Kontinuita vývoje skupiny není nikterak dramatická a je evidentní, že v hudebních sférách, ve kterých se THE ATLAS MOTH pohybují, ještě stále nacházejí veliké množství inspirace. Těžko v tuto chvíli i říct, zdali budou někdy v blízké budoucnosti ve velkém přibývat skladby jako „The Streets Of Bombay“. Ta začíná velmi odlehčenou, s post-rockem koketující pasáží, načež je tato rázně utnuta dalším ostrým nájezdem v plné síle. Ani to však netrvá dlouho a přicházejí další zvolňující momenty, výrazný refrén a celkové zklidnění.

Velmi dobrý příklad kombinace těžkotonážních kořenů se snahou otevřít se melodickým vlivům najdeme ve skladbě „Galactic Brain“, která překvapí svým pochodovým rytmem a až rockově vzletně znějící slokou. V těchto momentech dokáží Američané znít velmi přívětivě, aniž by však ztráceli byť jen o píď ze své nesmlouvavosti.

„Coma Noir“ nejen díky podobným momentům představuje dílo, které lze bez zbytečné skromnosti označit jako počin svébytné a originální kapely. Originální především ve schopnosti uchopit v zásadě standardní postupy a tyto transformovat do osobitně znějící kolekce. Ta se oproti svým předchůdcům pomalu ale jistě odpoutává od tíživé atmosféry a sludgemetalové neotesanosti, aby se takto „okovů“ zbavená zatím jen nesměle rozhlížela po nových obzorech. Zároveň však zůstává patřičně a sebevědomě hrdá na svoji minulost a kořeny.