Když po třinácti letech fungování ukončila činnost doom metalová skupina SUBROSA, vzniklé vakuum zanedlouho zaplnila čtveřice z pěti její členů a v podstatě tak dala vzniknout regulérnímu následovníkovi, který dostal do vínku jméno THE OTOLITH. I jeho debutové album „Folium Limina“, jenž vyšlo na podzim roku 2022, poměrně plynule navazovalo na tvorbu „mateřské“ kapely a dokázalo tak rozvinout její odkaz v podobě svérázného a originálního provedení doom metalu. To, kromě různých dalších esencí, nabízí především výraznou příměs folkových vlivů, dotvářejících tak zvláštně ponurou atmosféru této hudby.

Jediným ze „staré party“, kdo se rozhodnul nepokračovat v obklopení původního kolektivu, zůstala kytaristka a zpěvačka Rebecca Vernon. Její debutový počin pod hlavičkou THE KEENING na sebe nechal čekat přesně o rok déle, než nahrávka jejích bývalých spoluhráčů. Album „Little Bird“ prozrazuje, že jedním z důvodů oficiálně „dočasné pauzy“, kterou si SUBROSA dali, mohl být i rozdílný náhled na další tvorbu. Jeho pojítko k metalové scéně totiž kromě Rebečiny minulosti může představovat snad už jen jméno vydavatele.

Přesto (anebo právě proto?) tato kolekce šesti povětšinou poměrně rozsáhlých písní v mnoha ohledech odkazuje ke tvorbě SUBROSy. Rukopis principálky je natolik specifický, že si to svoje prosadí i v úplně jiném žánrovém vymezení. V mnoha ohledech totiž slyšíme ozvěny oné typické melancholie, jak ji známe z tvorby kapely ze Salt Lake City. Osobně jsem si pro sebe jejich spektrum emocí už před lety pojmenoval jako „bouřící melancholii“.

Nahrávka žánrově oscilující mezi (velmi jemným) doom-rockem, folkovou muzikou a gotickým rockem, plyne většinou v pomalejších tempech a onen zdánlivý poklid má na svědomí především barva hlasu Rebeccy Vernon. Přespříliš širokým rozsahem sice nedisponuje, ale tento hendikep dokáže eliminovat právě účelnou prací s náladou jednotlivých písní a v podstatě poměrně jednoduchým, leč velmi účinným žonglováním s emocemi. Na rozsáhlých časových plochách většiny skladeb tak dokáže rozehrát rafinovanou hru, na jejímž konci je fantastická gradace. Stačí se jen zaposlouchat do titulní písně.

Coby výhradní autorka hudby a obstaravatelka většiny zde zastoupených instrumentů, vyjma několika výjimek (hostující bubeník anebo violistka) se tak nemusela příliš svazovat kompromisem, ke kterému více či méně musí zákonitě dojít ve větším kolektivu hudebníků. Možná i díky tomu nebyla při komponování omezena klasickou písničkovou formou, byť jednotlivé melodické motivy ve skladbách působí velmi chytlavě a v podstatě se i lehce dostávají do hlavy. Přesto však některé kompozice, kupříkladu závěrečný epos „The Truth“, tak trochu vybočují z typické písňové stavby. Skladba totiž zhruba v polovině volně přechází z jednoho songu do druhého a ve výsledku tak tvoří celek o dvou odlišných písních, které ale společně dotváří velké finále celého alba.

Než však k tomuto završení dojde, čeká na posluchače dobrodružství postupného odhalování různých zákoutí tohoto pozoruhodného alba. Netvrdím však, že se bude každému zamlouvat anebo že každý jeho kvality nutně ocení. „Little Bird“ se ani nesnaží být nahrávkou líbivou a to ani přesto, že nejeden jeho motiv doslova pohladí na duši. Svojí krásu dokáže odhalit okamžitě, ale zároveň si z ní dost ponechat i pro další poslechy. A to, bez ohledu na žánr, jsou atributy typické pro skvělé desky!