Dlouhé čtyři roky si museli natěšení fanoušci počkat na další zásek slovutných ENTOMBED. Album „Wolverine Blues“ z roku 1993 představovalo na svojí dobu poměrně odvážný počin, jenž měl kromě všeho ostatního i výraznou aspiraci otestovat věrnost posluchačské základny. Z dnešního pohledu se to může jevit už jako velmi úsměvná záležitost, ale první půle poslední dekády druhého milénia byla z hlediska metalové muziky ještě stále dobou uzavřené a pečlivě hlídané ortodoxie. Odklon z původní pravověrné cesty, natož jakékoliv experimenty, zavilí fandové jen těžko odpouštěli a odepsat svého oblíbence tak pro ně nebylo příliš těžké, nota bene když zejména ne deathmetalové scéně byla tehdejší nabídka značná.

A do takovéto konstelace přišla tato švédská úderka s deskou, jež se sice ani zdaleka nezříkala své rodné hroudy, ale jež si zároveň sbalila svůj pomyslný pytlík s buchtami a vyrazila směle do světa. ENTOMBED zde spoludefinovali metalovou odnož, která dostala název „death ´n´ roll“ a která se nakonec ukázala být mnohem životaschopnější, než by se mohlo původně zdát.

Napětí před jejich další nahrávkou pak stoupalo úměrně s časem, po který se na ní muselo čekat. Definitivní rozchod s původním logem, započnuvší už na „Wolverine Blues“ a především filmový artwork obalu, prostý jakéhokoliv „metalového“ motivu (ne, za ten nelze považovat ani vyobrazenou skulpturu) naznačovaly mnohé, aby se skutečnost pro zapřisáhlé kovotepce nakonec neukázala být až tak hrozivá.

Album prakticky navazuje na svého předchůdce. Ještě více však ze svého nitra vylučuje poslední kapky zbytkového smrtícího kovu, aby se plně oddalo ostatním vlivům. Titulní skladba, jež album zároveň i otevírá je v tomto směru dokonalým vodítkem. Její propojení obhroublého metalu a silných vlivů blues jednoznačně charakterizuje i třináct skladeb následujících. ENTOMBED zůstávají ve všech ohledech tvrdou metalovou kapelou a v tomto směru prostě žádného posluchače s alespoň trochu pootevřenou myslí zklamat nemohli.

Když navíc tuto svoji metamorfózu stále dokázali podepřít náramně silnými skladbami. Pokud někomu stále nebylo jasné, cože to ta novinářská škatulka „death ´n´ roll" vlastně znamená, je v nabídce její čistá esence. Na albu druhá kompozice „Like This With The Devil“ nabídne argumentačně neprůstřelný vzorec tohoto subžánru. Hutný kytarový spodek, což je mimochodem trademark, který si ENTOMBED i nadále ponechávali ze své deathové minulosti, neúnavnou rytmiku a nefalšovaný rock´n´rollový feeling. Kombinace v tomto pojetí smrtící a zároveň dokonale fungující.

Je snad libo menší spomalení? Jasně, proč ne, ale musí to stát za to! Na albu možná nejlepší věc „They“ je dokonalým příkladem zatěžkané metalové skladby, jež nabízí dvojblok nekompromisního projevu a zvuku, bluesem načichlé kytarové kejkle a jako bonus navíc i dramatický vnitřní náboj, díky čemuž píseň skvěle graduje. V těchto momentech čtvrté album ENTOMBED postupně kulminuje, nabírá na síle až do prvního vydechnutí, které přichází se zvukem piána v „Dclxvi“.

Ostatní dění už sice tolik nepřekvapí, nicméně nahrávka si i tak díky dalším výborným skladbám bezpečně udržuje posluchačovu pozornost. Klipová „Damm Deal Done“ s dalším výrazným bluesovým riffem, či přimočará punková jízda „Just As Sad“, tak trochu se vymykající celkovému pojetí alba, anebo závěrečný emocionální uragán (a mimochodem další klip) „Wreckage“.

Dramaturgie vůbec zasluhuje velikou pochvalu, neboť řazení jednotlivých skladeb skutečně nedává příliš mnoho šancí nudě. Samozřejmě, že na tom má největší podíl kompozičně i v roce 1997 velmi dobře disponovaná kapela. Ta se rozhodla udělat další důležitý krok směrem... Kam vlastně? To byla ještě tehdy docela zapeklitá otázka. Dost pádně a velmi rychle na ni odpovědělo album následující. Nahrávka „Same Difference“ z roku 1998 jakoby pocházela od úplně jiného interpreta. Výrazný příklon k rockové alternativě sice ze zpětného pohledu neznamenal až takový hudební úpadek, jak naznačovaly mnohé dobové reakce, ale ztrátu vlastní tváře určitě. To si ENTOMBED uvědomili záhy a hned s další nahrávkou („Uprising“ z roku 2000) otočili kormidlem zpět k metalu. K typickému skandinávskému „chrastění“, jehož ozvěny jsou i na tomto recenzovaném kotouči stále jasné, se už nikdy nevrátili. „DCLXVI“ tak z tohoto pohledu zůstává svým způsobem poslední nahrávkou klasických ENTOMBED. Nahrávkou určitě ne nejlepší, ale nahrávkou stále si ponechávající původního ducha kapely a rozhodně nahrávkou velmi kvalitní, jejíž poslech zůstává i po dvaceti letech lahůdkovou záležitostí.