HELEVORN - Espectres
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Sestava této VIP skupiny je vpravdě hvězdná. Považte sami. Ben Weinman z THE DILLINGER ESCAPE PLAN u jedné kytary, u druhé Brent Hinds z MASTODON, za bicí soupravou někdejší člen THE MARS VOLTA Thomas Pridgen a u mikrofonu William DuVall z ALICE IN CHAINS. Třešničkou na dortu je pak Pete Griffin z DETHKLOK, který tu má konečně prostor si trochu s basou vyhrát, a podává jednoznačně o několik tříd lepší výkony, než v domovské kapele. Na každém z nich je znát jeho neochvějný rukopis a současně snaha o to, vejít se do rockového konceptu.
Ne vždy, když se sejde v jedné kapele tolik výrazných osobností, se podaří dát dohromady smysluplný obsah. GIRAFFE TONGUE ORCHESTRA však nejsou ten případ. Ega muzikantů do sebe zbytečně nenaráží a motivy nemají tendenci vzájemně se zastiňovat. Díky jejich množství a struktuře tu pánové staví album, které se pohybuje někde mezi progresivním metalem a grunge rockem. Nejen instrumentaci a motivy jde chválit, také DuVall tu za mikrofonem mnohdy působí uvolněněji a přirozeněji než v ALICE IN CHAINS.
„Broken Lines“ příjemně plyne a nabízí energickou živelnou rockovou hudbu, která je maximálně dynamická a současně pevně sevřená. Je cítit, že mezi jednotlivými hudebníky funguje chemie a GIRAFFE TONGUE ORCHESTRA mohou mít ambici být více než krátkodobým super-projektem, který po pár letech pozbude na trvanlivosti.
7,5 / 10
-bez slovního hodnocení-
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.
Hrací čas / počet zajímavých motivů = koeficient ochoty mačkat "replay". WINTERFYLLETH hrají (bez dvou bonusů) hodinu a tentokrát jsou bohužel na nápady skoupí. Nebýt "Upon This Shore" s WOODS OF DESOLATION / REMETE vibes, nebylo by moc kde brát.
Francouzská parta si za cíl snažení vytyčila instrumentální postmetalovou hudbu, kterou se snaží pojmout v maximální šíři. Koketuje tedy s lehkými postrockovými náladami i ponurou atmosférou doom metalu. K tomu výpady ke klasikům CULT OF LUNA. Povedené.
Při svém debutu pod "majorem" předvádějí WOLFBRIGADE svůj standard. Bylo už i lépe, ale mohlo být i hůř. Dominující pogo střídají vály v rychlejším středním tempu a prostě to klasicky dobře odsejpá. Častěji se však asi budu vracet ke starším nahrávkám.