Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Do této desky jsem se snažil vposlouchat několik měsíců a mám stále pocit, že se mi to nepodařilo. Pořád mi v hlavě hlodal červík, že to jsou přece králové epileptického metalu, a ti by přece slabé album nenatočili. Zvláště, když k tomu připojili zprávu, že jde o album rozlučkové. Tahle závěrečná deska je vlastně jen takovou rekapitulací toho, co se stalo. Nedosahuje však ani neurvalosti prvních desek, ani negeneruje melodické hitovky typu „Milk Lizard“. Vlastně marně už několik měsíců hledám bod, o který bych se na albu opřel a následně se k němu rád vracel. Taková skladba tu prostě není.
Deska pěkně shrnuje všechny polohy THE DILLINGER ESCAPE PLAN, ale nejde nikam dál. Jakoby se na ni dostaly béčkové skladby, které se vždy o chlup nevešly na některou z minulých desek. Nevěřím, že tomu tak skutečně je, ale rozhodně to působí podobným dojmem. Jakoby kapela už zpracovala všechna témata, která se byla k dispozici, a skutečně došla na konec cesty. Neustálá recyklace by tu nedávala smysl. Konec v takovém případě chápu jako to nejlepší řešení, které se nabízí. A případné pokračování v projektech typu THE BLACK QUEEN a GIRAFFE TANGUE ORCHESTRA beru jako velmi zajímavý příslib do budoucna.
6 / 10
Dissociation (2016)
On Of Us Is The Killer (2013)
Option Paralysis (2010)
Ire Works (2007)
Plagiarism (EP) (2006)
Miss Machine (2004)
Irony Is A Dead Scene (EP) (2002)
The Dillinger Escape Plan (reedice) (2000)
Calculating Infinity (1999)
Under The Running Board (EP) (1998)
The Dillinger Escape Plan (EP) (1997)
Vydáno: 2016
Vydavatel: Party Smasher, Cooking Vinyl
Stopáž: 50:07
Těžký a dusivý doom metal těchto Britů je postaven na tradici a místy až plazivé línosti. Ale najdou se i ostré až thrashové riffy zvedající tempo. WITCHSORROW se po osmi letech vrátili se solidní stylovou deskou.
Nijak objevný, o to však zábavnější death metal NY střihu, který je v podstatě showreelem výkladních postupů žánru: odkazy SUFFOCATION, INTERNAL BLEEDING, houpačky, sypačky, slam, hardcore i oldschool sóla. Tohle je zkrátka radost poslouchat.
"Aiming High" zpívá Chuck Billy nebo "Up To The Limit" John Bush??? Hele, asi je čas zabrzdit a mrknout se, co se to děje. Ovšem neděje se vlastně "nic víc", než že ACCEPT slaví padesátku. Ty vole, padesátku?! Tak to teda potěš koště, ale kur*a NAHLAS!!!
Stále doufám, že jde jen o nedorozumění, že bylo potřeba vmezeřit nějaké EP, protože vydání plnohodnotného alba bylo nutno odložit. Tři písničky a čtvrthodinová orchestrální suita přece není finále tří-albového veledíla?
Druhá deska MIRE, skupiny bývalého kytaristy AS I LAY DYING Nicka Hipy, se nese v zajímavé stylové kombinaci. Nezapírá své kořeny v metalcoru, ale současně se posouvá více do komplexnější postmetalové polohy. Obstojný a vlastně i precizní počin.
Devět stadií rozkladu mrtvoly zhudebněných kapelou, která záhadně vyzrála nad časem. Svěží, objevná, mimoběžná deska samozřejmě přepínající mezi soundtrackem ke Kurosawovi, melodeathem, hevíkem, folklorem a art rockem. SIGH jsou stále v čilém pohybu!
Parádní dobový rip-off i pocta raným PESTILENCE v jednom, zabalená do současného zvuku a nápadité fúze oldschoolového technického death metalu s progresivními a technickými vlivy. Kruh se uzavírá.
