Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak jsme se jí přece dočkali. Rebelie rebelů, která se bůhvíproč jmenuje tak, jak se jmenuje, která se pod tíhou dvou „navolňovacích“ ípíček v jednu chvíli zdála být téměř v nedohlednu, a která má potvrdit všechen ten humbuk, který se okolo překopaného CITRONu od loňského léta děje. Anebo, zkráceně, „Rebelie rebelů“, alba, na které se jen tak nezapomíná.
Je to věru tak a myslím, že je to pro domácího heavymetalového fanouška skvělá zpráva. Po vesměs pozitivních dojmech z obou zmíněných EP („Rebelie Vol. 1“ a „Rebelie Vol. 2“), které vyvolávaly obavy snad jen z toho, zda i na slibované album samotné zbude dostatek svěžího autorského materiálu, dokázali Radim Pařízek a Láďa Křížek, ti dva titáni českého těžkého kovu, že jejich spolupráce je z kategorií těch výjimečných. A tak tu po „Radegastovi“ a částečně i „Vypusťte psy!“ máme v jejich podání další album, které CITRON znovu detailně vykresluje v pozici přijímajících pomyslné (a pokorné) audience v trůnním sále domácí svatyně heavy metalu.
Jakoby onen duch kapely z období natáčení „Radegasta“, jímž se Radim Pařízek zaklínal v rozhovorech k loňskému reunionu, do kapely skutečně vstoupil, lhostejno, že už u toho není ani Jarda Bartoň, Václav Vlasák ani Jindra Kvita. Jakoby se dávná spolupráce z legendárního alba vrátila jako dobří holubi a usedla na roh hojnosti sochy slovanského boha slunce, hojnosti a úrody, aby CITRONu znovu ukázala tu nejsprávnější cestu.
Důsledkem toho je album doslova napěchované skvělým melodickým heavy metalem, nepostrádajícím nic z toho, proč se železo má kout, dokud je žhavé. Po nezbytném „Intru“ to naplno rozvíjí hned titulní „Rebelie Rebelů“, ocelová šleha s řádným odpichem a velitelským tónem, za níž následuje celý zbytek alba, stojící v pozoru v zarovnaném zástupu, připraven předat vám jen to nejlepší, jako na slavnostní vojenské přehlídce. A vskutku, na albu proto nenajdete jediné hudebně slabé místo. Jiskří a bublá adrenalinovými zážitky („Kain a Ábel“, „Jednou“, „V řetězech spoutaní“), klokotá a vibruje pozitivními emocemi, schovanými do pořádné metalové kytary („Píseň ztracených“, „Na křídlech andělů“, „Hodina dvanáctá“) anebo vás prostě a jednoduše baví tím, jak rozvíjí drobný nápad, jenž se zprvu nezdá být ničím zásadním, ale vyroste z něj pravá heavymetalová skladba jako víno („C´mon“, „KarmaGetOn“, „Supi se slétají“ a Tanjina „Má zpověď“). A i když v jednom případě nejde úplně o ten nejsprávnější těžký kov (balada „Schoulená“), má to i tak ten správný tah na bránu, podle kterého jednoduše poznáte, že se dotyčná skladba opravdu povedla.
Obě ústřední postavy to prostě mají v krvi (a obzvlášť Radim Pařízek se znovu ukázal jako pan skladatel), takže těch několik drobných výtek, které by k „Rebelii rebelů“ člověk mohl mít (jakože Láďa Křížek občas ječí asi víc než je zdrávo nebo místy trochu krkolomné texty /„... v chybách pot své slzy roní“/), nechávám stranou jako úlitbu kovovým bohům, kteří tentokráte kapele doopravdy popřáli, a skutečně si spolu s ní užívám. A nejen alba samotného, ale rovněž i faktu, že na něm CITRON potvrdil své výsostné postavení na české hudební scéně, kde opět působí jako nekonečná studnice skvělých nápadů, při kterých člověku nezbývá, než si jen znovu a znovu v duchu opakovat základní metalové desatero a nechat se opájet jeho působivostí v praxi.
Krásně je vidět rozdíl při srovnání s předchozím albem, tam byl civilní obal, zpěv, syrovost. Tady je všechno naleštěný načančaný. Skladby každej pes jiná ves, třeba skladba Schoulená, romantika a červená knihovna, určitě bych nečekal u Citronu, jinak výborná skladba je to. Nebo Kain a Ábel, to už je i metal - parádní, asi nejzajímavější na albu. Možná i C´mon, ale tu bych řešil ještě jinak. Supi se slétají je hit, ale je v tom cukr. Skladba Jednou, to je pro skladníky z Amazónu?, jinak celkem dobrá. A hlavně uprostřed alba je to cirkus, nějaký západoněmecký šmoulí juchání v refrénech. Ale dá se to přežít. A do toho Tanja navodí atmosféru zahulený dělnický hospody. No, je to taková všehochuť. Nějakým způsobem mě to baví. Texty hrozné.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.