BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak trochu jsem si myslel, že jsem už před dávnou dobou vyrostl z metalových kapel, kde se střídají vokály dle romantické šablony „kráska a zvíře“. Inu, mýlil jsem. I když oni OCEANS OF SLUMBER nejsou úplně běžnou variací na téma hutné kytary, metalová bestie a krásná zpěvačka s andělským altem. A to nejen proto, že podobné kapely nebývají z Texasu.
„Winter“ samozřejmě pracuje se střídáním cinkavějších ploch, podpořených sametovým vokálem zpěvačky Cammie Gilbert, a hutnými stěnami, po kterých se plazí extrémnější polohy kytaristů. Dá se tedy říci, že staví na stokrát omletém klišé většiny těchto stylově podobných kapel. Nějakým způsobem to ale tahle skvadra dělá tak, že nemám pocit, jako bych pil čaj z pětkrát vyvařeného pytlíku. Kapela za to hodně vděčí tomu, jak jsou postavené vokály, i tomu, jakou zpěvačku ve svém středu mají. Její hlasová barva dokáže člověka očarovat velmi snadno a to bez ohledu na cokoliv kolem.
Dalším vítaným osvěžovadlem jsou intermezza, jakým je například „Good Life“ nebo „How Tall the Trees“, kde si kapela dokáže jen zlehka pohrát s nějakým motivem a provzdušnit album. Jediná věc, která na albu „Winter“ působí trochu lacině, je tak cover „Nights In „White Satin“ od THE MOODY BLUES, jakkoliv na ní Cammie ukazuje šířku svého vokálu.
7 / 10
Starlight and Ash (2022)
Oceans of Slumber (2020)
The Banished Heart (2018)
Winter (2016)
Blue (EP) (2015)
Aetherial (2013)
tak toto este nie je pecka rozmerov The Banished Heart, ale velke naznaky tu uz su... album je celkovo dost tazko posluchacsky uchopitelne a chvilku trva, kym to do vas vlezie... pravy a ceneny original... a ten cover je podla mna super - chce to dost odvahy zaradit taketo daco ako polozku cislo tri + blast beat Moody Blues velmi svedci :)...
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.