BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Výpověď o bolesti, ztrátě a beznaději, stýskání si nad omezeností lidských možností a nekonečné hledání východiska ze situací, které život nekompromisně staví do cesty. To vše ještě s dávkou jižanských specifik a mysticismu vždy bylo a stále je v hudbě texaských OCEANS OF SLUMBER. Stylově se však skupina snaží stále více vymaňovat z metalového korzetu, který zjevně svazoval a škrtil skrytou invenci zpěvačky Cammie Gilbert. Ta od svého nástupu do sestavy (od druhé desky "Winter") postupně převzala dominantní postavení. Současná tvář skupiny se tak plně spoléhá na její působivý hlas, bezvadný projev a maximální procítěnost, kterou do svých vokálů investuje. Dobber Beverly jako hlavní tvůrce hudby se tomu přizpůsobil nejen proto, že Cammie je jeho žena, ale i díky tomu, že jak sám říká, když chce dělat metalovou hudbu, může ji dělat v metalové kapele (bubnuje třeba v deathmetalové partě MALIGNANT ALTAR nebo u blackových NECROFIER), OCEANS OF SLUMBER už ale i on vnímá poněkud jinde. A tak výsledek v podobě alba "Starlight And Ash" získal formu emotivního zjemnění, které může reprezentovat stárnutí svých tvůrců stejně jako cílené soustředění se na citlivé ztvárnění textového obsahu.
Jemnější a citlivé provedení bylo součástí i předchozích počinů, vezměme třeba skladbu "To The Sea" z alba "Oceans Of Slumber", v současné podobě tak skupina prakticky jen povýšila tento přístup na dominantní a podřídila mu celkové vyznění alba. Část posluchačů proto bude jistě zklamána odklonem od tvrdší hudby, konzervativnímu metalovému fanouškovi toho zřejmě příliš nezbyde a silné kytarové zvuky budou často chybět i rockovému posluchači. OCEANS OF SLUMBER svůj přerod dotáhli opravdu daleko, zrušili model "kráska a zvíře", vymanili se z doom rock/metalových klišé a najednou je tu jiná skupina. A nutno dodat, že přestože byla předchozí alba určitě zajímavá, tohle je jako blesk z čistého nebe a sázka na vyklidněnou emotivnost povýšila jejich dílo na originální a přesvědčivou mantru.
Spolu s přerodem hudebního obsahu postupuje i lyrická stránka, kdy je album tématicky zaměřené na historii a život na americkém jihu. Objevují se odkazy na dopady otrokářské minulosti i mystická témata jako voodoo. Inspiraci skupina nachází především v bohaté a velmi bouřlivé, často ne až tak dávné, historii oblasti u Mexického zálivu. Dobber ostatně vlivy jižanské atmosféry a spiritualismu na vlastní hudbu potvrzuje a v nedávném rozhovoru je uvádí jako jeden z důvodů hudební proměny. S danými tématy prostě asi lépe souzní podobně zaměřené skladby. Opravím tedy tvrzení z úvodu odstavce a napíši, že přerod hudebního obsahu nastává i díky lyrické stránce.
Tak, jak jsem již uvedl, na albu "Starlight And Ash" se hudební stránka hodně podřizuje vokálu Cammie Gilbert, a nutno dodat, že její hlas a projev díku tomu nabyl mnohem výraznější a osobitější formu. Plně se rozvinula její charismatická barva hlasu především v hlubších civilnějších polohách. Když k tomu přidáme skutečnost, že Dobber přiznává ovlivnění i country hudbou, na které jako dítě vyrůstal, začíná současná tvář skupiny dávat plný smysl. Ale nemusíme se bát, že by skupina končila u nějakého tradičního country, tyhle vlivy slyšet nejsou. Jsou schované spíše ve formě soulových inspirací nebo prvků z jižanských tradicionálů, což potvrzuje i zařazení verze staré a veleznámé balady "House Of The Rising Sun". Album je tedy ve výsledku koncept plný baladického vyprávění v jakémsi až poprockovém kabátku, dalo by se označit i jako zvláštní jižanský gothic rock. Přesto jako by se skupina této nové formy lehce zalekla nebo se bála úplně oprostit od svých kořenů a bývalých fanoušků, takže se alespoň občas vrací do vlastní minulosti a starou doommetalovou tvář připomene skladba "Star Altar" nebo části "Just A Day" a "Red Forest Roads". Albu to dává ještě s klavírním intermezzem pestřejší dimenzi, nicméně zrovna tyto momenty řadím k tomu slabšímu. Síla současné tváře skupiny prostě jednoznačně tkví v přesvědčivé emotivní zpovědi formou citlivě a často až něžně plynoucích melodií, nad kterými otvírá okno do další dimenze charismatický hlas Cammie Gilbert. V těchto chvílích věřím skupině snad každou notu.
OCEANS OF SLUMBER odkráčeli od doommetalu až kamsi ke specifickému jižanskému gothic rocku, který je většinou podřízen silnému hlasu charismatické Cammie Gilbert. Zdá se, že vize skupiny směřují dobrým směrem, tahle forma má sílu emocí i poutavých aranží.
8 / 10
Cammie Gilbert
- zpěv
Dobber Beverly
- bicí
Jessie Santos
- kytara
Alexander Lucian
- kytara
Semir Ozerkan
- basová kytara
Mat Aleman
- klávesy
1. The Waters Rising
2. Hearts of Stone
3. The Lighthouse
4. Red Forest Roads
5. The Hanging Tree
6. Salvation
7. Star Altar
8. The Spring of '21
9. Just A Day
10. House of the Rising Sun
11. The Shipbuilder's Son
Starlight and Ash (2022)
Oceans of Slumber (2020)
The Banished Heart (2018)
Winter (2016)
Blue (EP) (2015)
Aetherial (2013)
Datum vydání: Pátek, 22. července 2022
Vydavatel: Century Media
Prerod tvorby do kľudnejších vôd len odhalil skladateľskú nemohúcnosť a prílišný dôraz na charizmatický vokál Cammie Gilbert skôr albumu škodí. Hudobne sa tu toho veľa nedeje a absentujú momenty, ktoré by dokázali z driemajúcich vôd vytiahnuť na povrch potenciál zlievajúcich sa skladieb. „Starlight And Ash“ tak skôr evokuje sólovú nahrávku, ktorá vo výsledku nie je podľa mňa veľmi funkčná.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.