Nové album francouzských melancholiků PENUMBRA na sklonku loňského roku přišlo jako blesk z čistého nebe. Tahle kapela se zformovala v polovině devadesátých let a krátce zazářila ve vrcholném období gothického metalu na přelomu tisíciletí. Vydala tři alba, přičemž druhé a třetí v pořadí patří dodnes ke skvostům oné doby (a mým největším restům z Metalmanie, hned po SINS OF THY BELOVED). Ostatně, produkce oněch dvou alba se ujal Terje Refsnes (TRISTANIA a další). Gothic metal ve své klasické podobě „kráska a zvíře“ však postupně pohasl a ustálil se v undergroundu, kde je mu dodnes nejlépe. Komerčně úspěšné kapely se vydaly v kolejích NIGHTWISH a nabraly symfonický patos. Některé prodělaly přitažlivější proměnu a s důrazem na intimnější hudbu pokračovaly i v dalším desetiletí. Hodně jich zaniklo (nad některými uskupeními mi slza ukanula, například SINS OF THY BELOVED nebo právě PENUMBRA). A některé kapely čas od časů vstávají z plamenů a opět shoří. Například poslední reinkarnace FLOWING TEARS byla více než skvostná a napjatě čekám na další. Ale dost už historického sentimentálního blábolení. 

Dvě poslední alba seskupení PENUMBRA, „The Last Bewitchment“ a „Seclusion“, dodnes považuji za skvělá alba a občas si je poslechnu. Jenže nějaký čas po vydání, řečeno slovy klasika, „...se rozpadli.“. PENUMBRA sázela na své tři zpěváky, tedy model: „kráska, ošklivák a zvíře“. Především na albu „Seclusion“ se jim podařilo spojením tří hrdel dosáhnout bravurní gradace ve svých skladbách. Specifické pro ně také bylo výrazné prolnutí s elektronikou. Ne nepodobný přístup o pár let zopakovali AMARANTHE a přiznám, že jsem je z větší či menší inspirace obviňoval (ale ona to není zas tak velká vina). Ovšem oproti švédským melodikům se PENUMBRA přísně držela svého melancholického, ponurého řemesla. Gradace deprese, elektronická schíza. Krásná hudba malující mizérii lidského nitra. Na „Seclusion“ namíchali skvostnou fúzi elektroniky, fléten a dud. Měl to být pilíř jejich tvorby a odraz mezi elitu, jenže osobní záležitosti dostaly přednost.

Mé pozornosti zcela unikla událost, kdy v roce 2007 nahráli demo tří skladeb („Charon“, „Avalon“ a „Eerie Shelter“), přítomných i na aktuálním albu. Jenže poté opět nastalo ticho a to až do loňského roku, kdy nápady nashromážděné po šuplících nakonec převedli do not a na své vlastní náklady nahráli. Je vcelku zajímavé zaměřit se na ony tři nejstarší skladby. „Charon“ je slyšitelnou citací experimentálního období THEATRE OF TRAGEDY (ti už to asi také nerozdýchají...). „Avalon“ oproti tomu vychází ze symfo-blackových kořenů a skvostná „Eerie Shelter“ v sobě nese nejvíc ze „Seclusion“.  Vlastně tyto tři skladby, ač velmi povedené, přesto neosobité, jsou i dobrý příklad, že dát si chvíli oddech byl docela dobrý nápad. Novější příspěvky jsou již konzistentní. Důraz je kladen na elektroniku a hlasové kreace. Asphodel má silný a výrazný vokál se slušným rozsahem a podstatně přispívá ke kvalitě nahrávky. Materiál je různorodý, od dravé elektro-psychedelie „Insane“ po zasněnou „Exhumed“. Pochodový refrén a pochmurná naléhavost v hlasech zpěváků v „Insidious“ nutí k opakovaným poslechům. „Before Oblivion“ nebo „Save My World“, melodie, agrese, smutek, vrstvené vokály, všechno tam je a vše je v naprostém pořádku.
V roce 2005 by tohle album byla bomba. Škoda, že to trvalo třináct let, ale podstatné je, že k tomu došlo. „Era 4.0“ je další vývojový stupínek francouských elektro-melancholiků. Mé srdce plesá radostí, jak je rváno na kusy elektro-gothic metalovými depresemi!