Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SIRENIA vydala své již sedmé studiové album, od toho ostatně pochází i jeho název. To svědčí o neúnavnosti Mortena Velanda pokračovat ve svém díle, které započal po odchodu ze své původní kapely TRISTANIA. Zároveň, a opravdu není třeba chodit okolo horké kaše, protože to je patrné již z číselného hodnocení, to svědčí o neochotě dát si na čas tvůrčí pauzu a nashromáždit více zajímavých nápadů.
Přestože předchozí album „Perils Of The Deep Blue“ rovněž originalitou nepřekypovalo, našlo se na něm přeci jenom několik zajímavých momentů a nepostrádalo potřebnou energii, byť jen na části své stopáže. Aktuální dílo je vysloveně jen do počtu. Nezajímavý a šablonovitý rozjezd „Serpent“ se stokrát provařeným riffem proletí ušima, aniž by jen rozvířil prach v paměťových centrech. Singl „Once My Light“ je na tom podobně, jen je vše o dost pomalejší.
Světlých momentů je na albu poskrovnu, pokud za takové nebudeme považovat motivy seskládané z již vymlácené slámy. Výjimkou je skladba „Elixir“, která se žene kupředu svižným tempem a jako jedna z mála rozproudí krev v této severské chladnoucí mrtvole. Není nezajímavé, že prim hraje čistý mužský vokál (Joakim Næss), jenž zazněl již na minulé desce. Možná by mohl Veland na stará kolena upustit od svého chrapláku, který postrádá energii a intenzitu přítomnou snad kdysi dávno, a věnovat Næssovi více prostoru. „Sons Of The North“ mají sice pěknou melodii v refrénu, ale tu následně zazdí klasický „mortenovský chorál“ a podobných okamžiků je na desce povícero. Z dřímoty na chvíli probudí svižnější „Concealed Disdain“ a před koncem „The Silver Eye“, kde zazní několik zajímavých nápadů. Celkový dojem je však přesto velice špatný.
Kapela sice koncertuje ve čtyřčlenném obsazení, nahrávání a produkování alb si ale dělá Veland zcela sám. Jen pro ženský hlas potřebuje angažovat Ailyn, ale i to je jen otázka času. Především pak elektronické „bubny“ jsou s každou nahrávkou otravnější, o elektronickém patosu na pozadí nemluvě. Zvuk je takový divně umělý a sterilní. „The Seventh Life Path“ je opravdu slabé a zbytečné album. Podobná krize se projevila již koncem minulé dekády se „Třináctým patrem“. Kdeže ty dávné sněhy jsou...
Nezbývá než si (opět) postesknout, že zatímco bývalí spoluhráči z TRISTANIA se hudebně dál vyvíjeli a i přes komplikace se změnou v sestavě šli stále kupředu, Morten Veland zamrznul v roce 1999 a nic jej z jeho tvůrčí stáze nedokáže probrat.
1. Seti
2. Serpent
3. Once My Light
4. Elixir
5. Sons Of The North
6. Earendel
7. Concealed Disdain
8. Insania
9. Contemptuous Quitus
10. The Silver Eye
11. Tragedienne
12. Tragica (Bonus)
Docela slušné album ve stylu kapely, které má ale dva zdánlivé nedostatky. Tím prvním je začátek, kde po první skladbě následují dvě na první poslech ne úplně chytlavé skladby, které jsou naprosto v pořádku, ale jsou založené spíš na vyvolání nálady a album se po nich nerozjede tak, jak by mělo a nezíská tah. Další (čtvrtá) skladba sice tah dodá, bohužel je sestavena šablonovitě a prvoplánově a je skoro otravná. První čtyři skladby tedy napoprvé nevzbudí moc důvěry v další vývoj. Druhým nedostatkem je pro mě srovnání s minulým albem, které mělo začátek velice hitový, takže kdo čeká něco podobného tady, nedostane to. Ono to hodnocení předchozího alba profitovalo víceméně z těch prvních skladeb, zbytek byl standard kapely.
A zbytek je minimálně standard i tady, hned následující Sons of the North je velice hezká a i dále se album nese bez poklesu kvality a přinese více potěšení, například z dalších skladeb The Silver Eye. Prostě další solidní album Sirenia, jen má tentokrát problematicky sestavený začátek.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.