Je-li v  Norsku skutečně výrazná osobnost temnější goth metalové scény, je to Morten Veland. V jeho pojetí tento hudební směr dosáhl dalších rozměrů a zcela se tak vymanil ze stínu slavnějších THEATRE OF TRAGEDY. Veland stojí za prvními dvěmi alby TRISTANIE (včetně geniálního díla „Beyond The Veil“), kterou asi před čtyřmi lety opustil. Jeho dřívější komplicové nicméně i bez něj dokázali stvořit klenot v podobě třetího alba - „World of Glass“. Avšak ani Morten nelenil a rok po „Skleněném světě“ vydává pod názvem SIRENIA album „At Sixes And Sevens“, na kterém ukázal, že nic ze své skladatelské potence neztratil. Zůstal věrný svému stylu, který definoval už na „Window´s weed“. Stylu „kráska a zvíře“ založeném na melodiích a proměnlivé, velmi bohaté hudbě.

Čekáte-li na novém albu SIRENIE nějakou výraznou změnu, tak marně. Čeká-li na novém albu nějakou vadu na kráse, tak taky marně. Ze své vize nehledá cesty jinam, naopak jeho představy jsou jasné a ztvárnění přesvědčivé. Veland je autorem veškeré hudby i lyriky a rovněž nahrál i většinu nástrojů. Je to tedy opět jen jeho dítko, nepočítáme-li producenta Terje Refsnese, který mu asistuje už od dob TRISTANIE. Jediná výrazná změna se udála na pozici zpěvačky. Fabienne Gondamin byla na minulou desku najatá pouze jako studiový žoldák, ale turné se skupinou odzpívala Henriette Bordvik (to je ta špekatá osoba na obrázku skupiny). Ta se ujala i „andělského“ zpěvu na Elixíru. Vše ostatní již je jen obrazem Mortenovy představy o hudbě. Agrese i letargie zakomponovaná do jedné skladby, touha i zklamání se prolínají. Dynamické rifové pasáže doprovázené zvířecím řevem náhle přecházejí v mohutný chorál, nebo něžný mezzosoprán. Kytary si přehazují prim s klávesami, s emotivní hrou na housle a všemu dominují kouzelné melancholické melodie. Co měnit na stylu, který byl již doveden na svůj vrchol ? Poslech je zážitek o změnách nálad, o sledování proměnlivosti hudeních témat, o  dokonalém vyjádření emocí. Celou první půli alba ve své intensivnosti SIRENIA nepolevuje a vrcholí extází v mohutném chorálu v závěru skladby „Euphoria“. Teprve později je posluchači dovoleno na chvíli svěsit hlavu a nechat se kolébat baladickou „Save Me From Myself“. Aby však posléze byl opět vržen do vln bouřlivého moře i do klidné zátoky, odnášen v proudu pozoruhodných melodií. Teprve samotný závěr alba v podobě klavírní instrumentálky je obrazem vodní hladiny zrcadlící mír na duši a reflektuje hudební zážitek dosud tak živý, tak intenzivní. Veland píše hudbu, kterou nestačí slyšet, jeho hudbu je třeba prožít.