BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Album, ktory ma nieco cez hodinu a nic moc to neni, zbytocne natahovane a nie az tak zaujimave. Naj. skladba: The Silver Eye
Docela slušné album ve stylu kapely, které má ale dva zdánlivé nedostatky. Tím prvním je začátek, kde po první skladbě následují dvě na první poslech ne úplně chytlavé skladby, které jsou naprosto v pořádku, ale jsou založené spíš na vyvolání nálady a album se po nich nerozjede tak, jak by mělo a nezíská tah. Další (čtvrtá) skladba sice tah dodá, bohužel je sestavena šablonovitě a prvoplánově a je skoro otravná. První čtyři skladby tedy napoprvé nevzbudí moc důvěry v další vývoj. Druhým nedostatkem je pro mě srovnání s minulým albem, které mělo začátek velice hitový, takže kdo čeká něco podobného tady, nedostane to. Ono to hodnocení předchozího alba profitovalo víceméně z těch prvních skladeb, zbytek byl standard kapely. A zbytek je minimálně standard i tady, hned následující Sons of the North je velice hezká a i dále se album nese bez poklesu kvality a přinese více potěšení, například z dalších skladeb The Silver Eye. Prostě další solidní album Sirenia, jen má tentokrát problematicky sestavený začátek.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.