Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když mělo před pěti lety přijít na svět třetí dítě čtyř obrovských osobností progrockového žánru, jež své společné zkušenosti budují pod značkou TRANSATLANTIC, očekávaly se výsledky z řádů VELKÝCH. Vždyť debut, nazvaný začínajícími písmeny těchto pánů, společně s jen o rok mladším bráchou tvořili dvojici, která ve své době řádně provětrala žánrové závěsy, byť pouze po okraj naplňovala stylové limity a stala se jakousi diplomovou prací na téma progrock. A jelikož zkoušku absolvovali profesoři na slovo vzatí, nebylo o zážitku pochyb.
V okamžiku, kdy nakonec přestalo nekonečné odpočítávání dnů do vydání „The Whirlwind“, se však žádné bujaré veselí nekonalo. Album vyšumělo do prázdna, přestože nijak slyšitelně nepodlézalo laťku dvou předchůdců. Kámen úrazu tkvěl v x-té variaci „nealmorseáckého“ progrocku, přes kterou se v té době dalo zakopávat. I já jsem se cítil Nealovým rukopisem, jenž nejvíce ovládal výraz nahrávky, nemálo znaven a na čas si dal od jeho aktivit pauzu. Ta se protáhla takřka do dnešních dnů, a to už nám po světě koluje čtvrtý kotouček naší supergroup s názvem „Kaleidoscope“, který již dokonce slaví svůj první rok.
Asi není těžké odhadovat, kde mají jeho kořeny půdu a jakým směrem se natahují jeho výhonky. Předvídatelnost totiž je tím, co „Kaleidoscope“ nejvíce vystihuje. Každá nota, harmonie či přechod je dobře přátelenému fanouškovi této muziky předem znám, až je často čím dál těžší uvěřit, že tito pánové skutečně skládají nové písně a pouze nepozměňují již vymyšlené. Paradoxnější na tom je, jak nelehké je nakonec nepodlehnout. Přes tu učebnicovou „studenost“ se totiž materiál stále skvěle poslouchá, a pokud jste si, tak jako já, dali od podobné muziky vale, nebudou vás výše uvedená fakta dráždit. Jak by řekl klasik, kde nejsou žádná očekávání, můžete se jen nechat překvapit. I když není čím.
Znáte-li totiž rituály TRANSATLANTIC, nerozruší vaše kanálky smyčce, uvozující monumentální „Into The Blue“, ani vás nerozhodí následující sladkobolná balada „Shine“, přesně vedena v Nealově naléhavém duchu. Čert vem menší účinek, než když jste poprvé vzlykli při Morseho evergreenu „Cradle To The Grave“. Přilnout k následující optimisticky naladěné dupárně „Black As The Sky“ není vůbec těžké, neb sólové přestřelky patří mezi mistrovsky prezentované a nijak nenarušující dějovou nit. Tu poté trošku zpomalí druhá baládka „Beyond The Sun“, ukazující se jako jediné větší škobrtnutí, ale přihlédnete-li k potřebám ženské populace, která rádo tuto bolístku pofouká, nakonec promíjíte. Nakonec vás čeká stylově titulní skladba a co víc, v půlhodinovém hávu, pochopitelně. Stále se totiž pohybujeme na progrockovém kolbišti a to má své jasně zažité obyčeje.
A těm nadále vládne konzervativní vyznění. Však také skutečný progresivní přístup nikdy nebyl účelem tohoto uskupení. Radostné muzicírování vždy hrálo prim, a že se na tom pranic nezměnilo, dokazuje i bonusový disk, plný vydařených předělávek ortodoxně známých šlágrů zásadních rockových interpretů. TRANSATLANTIC zkrátka vydali novou desku a sluší se dodat, že tentokráte bez velkých očekávání a s tím spojených možných zklamání.
Zcela neprogresivní práce od skutečné smetánky progresivního fochu. Nemějte žádná očekávání a nechte na sebe aplikovat veškerá žánrová klišé v tom nejdokonalejším hávu.
1. Into The Blue
2. Shine
3. Black As The Sky
4. Beyond The Sun
5. Kaleidoscope
Diskografie
KaLIVEoscope (2014) Kaleidoscope (2014) Whirld Tour 2010: Live in London (2010) The Whirlwind (2009) Bridge Across Forever (2001) Transatlantic Live In America (2001) Transatlantic (2000)
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.