Kuličky. Dětská hra. Dětská radost minulých dob. Dětská touha, rozčarování i smutek. Přerostla přes mladické hrátky, dospívající srdce a dozrávající duše až k důlku plném hudební věčnosti. Po třech letech, vábeni volností vlastního vydavatelství, nám britští rockeři MARILLION nabízejí dokonce obě dlaně plné těchto jiskřivých symbolů – a od prvních tónů je jisté, že to nejsou hrsti nadité rozpraskanými hliněnkami.

Zapomeňte na optimistické a energicky rozvlněné úvody minulých alb. Pochmurnější alejí vedoucí ke vstupní balustrádě ostrovních melodií se naše kroky ještě nenesly. Takovou bolestnou zkušenost počátečních perkusových tenat, jemné melodické rytmiky za závojem klávesové mlhy a probouzejícího se výrazného basového dramatu, nemluvě o drásavém 7/4 rytmu, který strhne v jádru skladby i poslední zbytky světlejších vyhlídek, si naše zhrzená srdce plně zaslouží. A právem. Vždyť se oněch úvodních 13 minut prog-rockového představení dokáže nekompromisně přisát do mozkových závitů s nebývalou silou a i zapřisáhlým milovníkům jednolité tóniny předvést, jak se dá s vkusem zkomponovat trýznivá, mučivá harmonie.
Avšak první kulička v důlku z dlaně přízraku téměř záhrobního zabírá mezi ostatními zvláštní, nikoli však ojedinělé, místo. Vždyť ta pravá síla MARILLION vždy byla v čarovných melodiích duhových barev a nejeden fanoušek progresivního rockového podnebí nedokázal přijmout zcela evidentní fakt – ani vynikající hudebníci nemusí často sáhnout hluboko do análů hudební teorie, aby vytvořili kompozice, u nichž vodě dokáže vyschnout v hrdle a plamen se s nepochopitelnou zálibou topí v ledové drti. Harmonicky i melodicky čisté, psychicky pak především uhrančivé a návykové jsou všechny ty malé vesmíry, do nichž nás kvintet uvrhne. Vždyť se jen zkuste pozorně zaposlouchat do „Fantastic Place“, která svou melodickou stavbou dokáže doslova z minima vytěžit maximum, která se ve zkušených rukou rozvíjí jako všední a přitom tak fascinující poupě růže, která vystavěna na bluesových základech dokáže přímo rozervat ten stísněný prostor svazující pěti základními linkami a která, jako již čtvrtá v pořadí, snad již nadobro přesvědčí všechny příznivce bývalého zpěváka MARILLION, že Steve Hogarth je více než jen solidním nástupcem na tomto postu.
Ani čtyři mezihry, pojmenovány „Marbles I-IV“, z nichž druhá by si dokázala najít přívlastek beatlesovská a čtvrtá je krásnou ukázkou transpozice první, nedokážou separovat tak kompaktní album. Hutná, výrazná a rytmicky sebejistá basa, procházející širokým spektrem stylů může být skvělým a nenahraditelným průvodcem celým dvoualbem. Sekundovat ji v každé pasáži z bohaté nabídky skladeb může rozverně rockující i lehce funk/jazzová kytara, neposedná kolekce kláves i v podobě varhaní hymny či harpsichordového preludia a přiléhavé bicí i perkuse. A tak můžou být rockově nabitá „The Damage“, střednětempá „Don’t Hurt Yourself“ s jemným náznakem country rytmiky, v níž si své pozice vyměnili Pete Trawavas a Steve Rothery, ale i závěrečná „Neverland“ okouzlujícími duhovkami druhé sady. Všechny ambice pro solitéra kompletního setu má pak bezmála osmnáctiminutová „Ocean Cloud“ (Pocta Don Allumovi a The Ocean Rowers), progresivní „MARILLION“ rock, prohánějící se v celém spektru barev, od ledových poryvů syntetizátorových a klávesových vln, až ke žhavým eskapádám dravé Rotheryho kytary a procítění Hogarthova hrdla, který si jistě najde své příznivce ve všech vodách rockového oceánu.
  
MARILLION. Snad by na závěr stačil jen ten všeříkající název. Nebo se bojíte, že po více než dvaceti letech ztratil tento hudební šperk svůj punc? Ano, snad se pánové trochu nakazili moderní vlnou současné podoby rocku. Snad se v některých skladbách přece jen příliš trmácejí, moří a pachtí na úkor dynamičtější odezvy hudebních inspirací. Snad se jejich dotek hudební múzy odrazil nepatrně ve větší přístupnosti ke tradiční kompozici písní. Nepřeslechnutelně jsou však rock/prog-rockoví MARILLION daleko za hranicemi všední hudební zralosti.