Dá se říci, že tento večer měl zaděláno na to, být jedním z vrcholů letošní metalové sezóny. A popral se s tím na výbornou. Když jsem dorazil do klubu, postávalo v něm několik málo desítek lidí a na scéně úřadovali DÉPARTE. V roce 2011 vzniklá australská kapela byla dramaturgicky asi nejdále od ostatních kapel ten večer, ale pokud bylo jejím účelem navození atosféry, tak se to beze zbytku podařilo. DÉPARTE kombinují black/death metal s postrockovými mlhami a během jejich setu mě donutili se zajímat o jejich studiový materiál, kterého tedy věru mnoho není. Jedinou vadou na kráse tak u nich zůstával jen naprosto katastrofický melodický vokál v několika málo chvilkách setu.

Kapela, která mě na místo vlastně přivedla, byli GIGAN. Dle ohlasu jsem nebyl jediný, neboť na to, že hráli hned z kraje, atmosféra během jejich vystoupení příjemně zhoustla a na konci se podařilo vyřvat i přídavek. GIGAN rozhodně nic neošulili, death metal řádně cáklej math-metalovým pidlikáním i čarováním kolem tehereminu. Mimochodem to bylo asi úplně poprvé, co jsem tento nástroj viděl u deathmetalové kapely. Banda, která se dala dokupy kolem instrumentálního šílence Erica Hersemanna, byla jednoznačně tvůrcem nejbizarnějšího a nejpsychedeličtějšího zážitku, který jsem tento rok na nějakém deathmetalovém koncertě zažil. Toto byl nefalšovaný trip do vzdálené galaxie, zprostředkovaný raketou z kovu smrti.

SOLACE OF REQUIEM z Virginie působí oproti GIGAN až moc tradičně a zdaleka neměli takovou kulisu, jakou by si dle mého zasloužili. Začátek setu sice poznamenaly technické potíže s triggerem, ale na tom, s jakou sebejistotou to během koncertu řvoucí a upocený baskytarista Jeff Sumrell do lidí sázel, to nic neměnilo. Silový deathmetalový projev frontmana a dva bezchybně drbající kytaristé byli strůjcem setu, který krom prvních hrajících protinožců čelil nejmenšímu zájmu publika. Škoda. Jejich pojetí technického death metalu má po hudební stránce vše na svém místě, od srozumitelných, melodicky pěkných vyhrávek přes rychle vystřelená sóla až po vysokootáčkové kopákové kanonády.

WORMED jsem naposledy viděl před rokem a půl na Obscene Extreme a vlastně jsem je tak trochu prozíval. V opici však diktovali naprosto famózně. Publikum už od prvních chvil Španělům zobalo z ruky a já se nechával unášet setem, který doslova přibíjel k podlaze nelítostným a po všech stránkách skvěle zvládnutým brutal death metalem. Hlavně pak práce basáka Guillemotha byla přehlídkou naprosto skvěle zvládnutého řemesla a možná bych právě v basových frekvencích viděl důvod, proč SOLACE OF REQUIEM živě nefungovali tak, jak by mohli. U WORMED je i díky absenci druhé kytary zvuk mnohem čistější a načasovanější, navíc se tu s téměř švýcarskou přesností přiznávají kopáky, a to opravdu dělá při živém podání jejich materiálu divy.

Z ULCERATE je tak nějak už zdálky cítit, že jsou jiní, a není to zůsobeno jen tím, že jsou z Nového Zélandu. Jejich zvukový monolit zní jakoby se AMENRA rozhodla začít hrát brutal death metal. Koncert je prostoupen sytou sirnou atmosférou. Celý set je korunován Meratovým výkonem za bicí soupravou. Ten tvoří jakousi protiváhu mnohdy rozmlženým kytarovým stěnám, které krájí s nelítostnou ostrostí a přesností. Mnoho materiálu logicky směřuje k zatím poslední desce „Vermis“ a kupodivu mi moc ani nevadí nepřítomnost druhé kytary. Bezmála hodinový set, ve kterém nechyběly skladby jako skvěle sedící a fungující „Everything is Fire“ nebo závěrečná „Confronting Entropy“, po které je celý set ULCERATE dekorován hlasitým aplausem.