DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud byste měli pocit, že u nás nevznikají zajímavé klubové rockové kapely, tak je to jen tím, že se pořádně nedíváte. Jedním z těch nejinteresantnějších (mých) objevů z poslední doby je plzeňské kvarteto DONNIE DARKO, které nejen hudebně, ale i personálně navazuje na to nejzajímavější, co Plzeň v tomto ohledu dala domácí rockové scéně. Jednou z takových kapel jednoznačně byl svěží metalcoreorockový tajfun SHOGUN TOKUGAWA, který si jako jeden z mála mohl zahrát i s METALLICOU a SLAYER na festivalu „Sonisphere“ a jejíž tři členy z poslední sestavy této skvadry najdete i v DONNIE DARKO.
Z celého EP „Supertramps“ nejvíce vystupuje jeho nejsilnější a současně i nejtvrdší skladba „Punk Is Dad“, která jakoby byla takovým oslím můstkem z doby SHOGUN TOKUGAWA. Metalcoreová minulost některých členů skupiny je stále znát, ale kombinuje se s indie rockem i jižanským feelingem. Jakoby tu kluky z DONNIE DARKO trochu šmrncnul vliv kapel ve stylu nedávno recenzovaných LETLIVE. Ostatní skladby už zdaleka nejsou nabité tak přímočarou energií a jdou spíše po rockové linii. Celá kolekce však nemá ani nejmenší šmouhu domácí zaprděnosti. Díky Kouličovi má nahrávka skvělý zvuk a více než cokoliv jiného budí dojem amerického živelného indie rocku, který se místy utrhl ze řetězu.
„Jedna z nejzajímavějších kytarovek na domácí půdě za poslední rok“
Jediné na čem by se ještě vyplatilo zapracovat, je množství nápadů, které stojí za to. Mnoho zajímavých míst, na které se vyloženě těším, nacházím hlavně v první skladbě, v těch dalších hledám důvody pro opětovné puštění mnohem déle. Ale to zcela jistě přijde, protože tady potenciál rozhodně je a není moc hluboko pod povrchem.
6 / 10
-bez slovního hodnocení-
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.